I.ÚS 548/16

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým podle stěžovatelky bylo porušeno ústavně zaručené právo její a jejího nezletilé dcery na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno v řízení o úpravu výchovy a výživy vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5, a to konkrétně v návaznosti na návrh stěžovatelky na přenesení místní příslušnosti na Okresní soud v České Lípě, podaný v červnu a srpnu 2014. Obvodní soud pro Prahu 5 stěžovatelčin návrh v srpnu 2014 usnesením zamítl a toto rozhodnutí bylo následně v listopadu 2014 k odvolání stěžovatelky potvrzeno Městským soudem v Praze. Stěžovatelka se následně bránila dovoláním, které Nejvyšší soud zamítl usnesením napadeným ústavní stížností jako nedůvodné. Nejvyšší soud obecně shledal, že při změně okolností určujících příslušnost soudu ve věcech péče o nezletilé lze rozhodnout o přenesení příslušnosti na jiný soud podle § 177 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2013, a to i v průběhu konkrétního probíhajícího řízení. Rozhodným hlediskem při zvažování rozhodnutí o přenesení příslušnosti je přitom zájem nezletilého na takovém postupu v konkrétním řízení. Z hlediska zájmu nezletilého je pak třeba zvážit všechny okolnosti daného případu, tak aby poměry nezletilého byly upraveny soudem, u něhož se předpokládá, že tak učiní s plnou znalostí věci, bezprostředně, hospodárně a v rozumné době, tedy aby soudní ochrana práv nezletilého byly poskytnuta rychle, účinně a bez zbytečných průtahů (zejména je tedy nutno zvážit povahu konkrétního řízení, jeho stadium, provedené důkazy, dobu, kdy došlo ke změně poměrů nezletilého). V posuzované věci stěžovatelky se ovšem Nejvyšší soud neztotožnil s jejím názorem, že je v zájmu nezletilé přenesení místní příslušnosti na Okresní soud v České Lípě, v jehož obvodu nezletilá se stěžovatelkou bydlí od dubna 2013. Řízení ve věci totiž bylo zahájeno v listopadu 2011, Obvodní soud pro Prahu 5 vydal předběžné opatření a provedl řadu úkonů přípravy jednání, ve věci několikrát nařídil jednání, vyslechl stěžovatelku jako účastnici řízení a prostřednictvím dožádaného zahraničního soudu byl proveden rovněž výslech otce, to vše předtím, než stěžovatelka v červnu 2014 navrhla přenesení příslušnosti soudu. Proto i když se změnily okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost soudu, je podle Nejvyššího soudu stále v zájmu nezletilé, aby v dané věci rozhodl obvodní soud, který je s věcí již náležitě obeznámen a který tak s větší pravděpodobností učiní snadněji, rychleji a s plnou znalostí věci než Okresní soud v České Lípě. Přitom je samozřejmě možné některé další důkazy (doplňující výslech stěžovatelky, zprávu o aktuálních poměrech nezletilé) v řízení před obvodním soudem provést ve spolupráci s dožádanými orgány veřejné moci, v jejichž obvodu má nezletilá své aktuální bydliště.

Stěžovatelka se je přesvědčena, že Nejvyšší soud sice dospěl ke správnému právnímu závěru ohledně možnosti přenesení místní příslušnosti obecně, avšak nesprávně jej aplikoval v nyní posuzovaném případě. Přitom nepřenesení místní příslušnosti, ačkoli k tomu byly splněny zákonné podmínky, zakládá podle stěžovatelky porušení práva na zákonného soudce, a tedy i práva na spravedlivý proces. V posuzovaném pak podle stěžovatelky nelze mít za to, že soudem, který je nejblíže nezletilé, je Obvodní soud pro Prahu 5, neboť jeho dosavadní skutková zjištění se vztahují k období do roku 2013. S ohledem na následné změny v poměrech nezletilé i stěžovatelky tato zjištění již nelze považovat za relevantní pro rozhodnutí ve věci, nýbrž bude nutné znovu důkladně prošetřit poměry nezletilé, stěžovatelky i otce nezletilé. Možnost, že by tak mohlo být učiněno cestou dožádání Okresního soudu v České Lípě, respektive orgánu sociálně-právní ochrany dětí v České Lípě, jak zmínil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, stěžovatelka považuje za paradoxní. Stávající situace je tak podle stěžovatelky nevhodná a příliš zatěžující, a to jak z pohledu procesní ekonomie (nutnost provedení úkonů navíc prostřednictvím dožádaných orgánů), tak z pohledu samotné stěžovatelky, která kupříkladu musí vynaložit zvýšené náklady na účast na jednání soudu.

Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud úvodem podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal. Stěžovatelka sice poukazuje na porušení svého práva na zákonného soudce, respektive práva na spravedlivý proces, jinak ovšem opakuje námitky a argumenty, které již byly zváženy Nejvyšším soudem. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom obsahuje velmi podrobné odůvodnění, a to i v části aplikace právní úpravy na konkrétní případ stěžovatelky, z níž je patrné, že Nejvyšší soud posuzoval všechny okolnosti případu relevantní pro určení místně příslušného soudu v dané věci z hlediska nejlepšího zájmu nezletilé. Jako nejpodstatnější pak hodnotil skutečnost, že v době podání návrhu stěžovatelky na přenesení místní příslušnosti již řízení u obvodního soudu probíhalo po více než dva a půl roku a tento soud ve věci provedl množství úkonů, včetně vydání předběžného opatření a výslechů stěžovatelky i otce nezletilé, pročež lze mít za to, že právě tento soud, který je s celým případem již podrobně obeznámen, ve věci rozhodne snáze a rychleji než stěžovatelkou navrhovaný Okresní soud v České Lípě. Ústavní soud na tomto závěru Nejvyššího soudu neshledává nic protiústavního či rozporného se zájmem nezletilé, natožpak s právem stěžovatelky na spravedlivý proces, a to i přesto, že s ohledem na aktuální bydliště nezletilé i stěžovatelky budou zřejmě některé další úkony v řízení provedeny prostřednictvím dožádaných orgánů. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že při rozhodování o přenesení místní příslušnosti ve věcech péče o nezletilé je třeba mít na paměti primárně zájem nezletilého, nikoliv zájem jeho rodičů.

Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, zejména jejího práva na zákonného soudce a na spravedlivý proces obecně. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.