I.ÚS 587/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 587/05 ze dne 10. 4. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005 sp. zn. 7 Tdo 767/2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 To 5/2005 ve výroku II., a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 34 T 10/2003 ve výroku III., takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005 sp. zn. 7 Tdo 767/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 To 5/2005 ve výroku II., a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 34 T 10/2003 ve výroku III. Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 2 písm. a), h) tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista, trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona a trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista. Z podnětu odvolání stěžovatele a jeho družky K. D. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 To 5/2005, podle § 258 odst. 1, písm. b) odst. 2 tr. řádu rozsudek městského soudu částečně zrušil, a to u stěžovatele ve výroku o vině trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 2 písm. a), h) tr. zákona (pod bodem I. rozsudku), ve výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona (pod bodem II. rozsudku), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným E. Č. a M. Č. Vrchní soud v Praze pak sám podle § 259 odst. tr. řádu znovu rozhodl (bod II. výroku) tak, že stěžovatele uznal vinným, že, aniž by byl držitelem zbrojního pasu: a) opatřil pro svědka M. B., který rovněž nebyl držitelem zbrojního průkazu, pistoli značky FN, model 1922, v.č. 155153, kterou poté užil dne 27. 2. 2002 ke spáchání trestného činu loupeže Trutnově (pozn.: správně v Turnově - srov. odůvodnění rozsudku), b) v přesně nezjištěné době v průběhu druhé poloviny roku 2002 držel blíže neustanovenou dobu pistoli Browning ráže 9mm, c) v přesně nezjištěné době koncem roku 2002 si opatřil pistoli značky ČZ vzor 70, ráže 7,65 mm, bez výrobního čísla a tuto držel do dne 9.12. 2002, kdy byla u něho zjištěna při zadržení v Praze. Stěžovateli byl za tento trestný čin nedovoleného ozbrojování a za trestný čin loupeže, který zůstal odvoláním nedotčen, uložen podle § 234 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 a § 42 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2, písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 767/2005, odmítl stěžovatelovo dovolání. II. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel zejména - a podrobně - polemizuje se závěry obecných soudů, které vedly k uznání jeho viny výše uvedenými trestnými činy. Stěžovatel zpochybňuje provádění i hodnocení důkazů v dané věci, nesouhlasí s výrokem o vině ani s uloženým trestem a poukazuje i na některé nepřesnosti obecných soudů. Napadá výpovědi svědků v dané věci, resp. je toho názoru, že měly být hodnoceny jinak, tedy v jeho prospěch. V naznačeném směru mj. zejména konkrétně uvedl, že bez ohledu na rozhodující výrok, týkající se trestného činu loupeže, tvrdí, že po materiální stránce (pokud by bylo prokázáno spáchání tohoto skutku), nebyly naplněny znaky právní kvalifikace jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zákona; to proto, že prý nebyly náležitě objasněny všechny potřebné skutečnosti, vztahující se k předchozímu odsouzení, tj. pro jaký skutek byl dříve odsouzen a jaké byly konkrétní okolnosti spáchaného skutku. Stěžovatel je toho názoru, že materiální podmínka recidivy, obsažená v ustanovení § 41 tr. zákona má být posouzena po individuálním posouzení každého případu i z hlediska skutečné nebezpečnosti recidivy pro společnost, tedy že je třeba zkoumat jak nebezpečnost předcházejícího trestného činu (a to bez ohledu na jeho právní kvalifikaci), tak i nebezpečnost nového trestného činu. Výsledná doba trestu se stěžovateli jeví nepřiměřeně přísná, a to i kdyby posouzení stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty bylo v souladu s ústavními předpisy. Co se týče odsouzení pro trestný čin loupeže, pak soud odůvodnil své rozhodnutí poukazem na výpověď spoluobžalovaného J. N. Dle názoru stěžovatele však tento důkaz nemůže sloužit jako plnohodnotný důkaz jeho účasti na skutku. Jako důkaz o jeho vině prý nemůže sloužit ani to, že poškozená prodavačka poznala pistoli, kterou měl stěžovatel disponovat, neboť tato skutečnost může být pouze důkazem toho, že s touto zbraní byla loupež spáchána, pokud poznání pistole bylo ovšem správné. "S tím souvisí i výpověď stěžovatele, ve které popsal svůj styk s určitou zbraní a její pohyb". Zároveň však prohlásil, že loupež nespáchal, neboť ji podle něj spáchala osoba jménem R.; z poznání zbraně poškozenou nelze tedy usoudit, že by tuto zbraň při loupeži užil právě stěžovatel, a to i kdyby s ní byl disponoval. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. Ústavní soud pak po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry soudů svévolné či že by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti. Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zejména a do značné míry zpochybňuje, neboť by tím - jak již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší. V tomto směru jde zejména o stěžovatelem napadené výpovědi spoluobžalovaného Nezavdala nebo o výpověď prodavačky ze zlatnictví v Turnově, ke kterým nebylo podle jeho názoru řádně přihlédnuto, nebo které byly naopak vyloženy v jeho neprospěch. Hodnocení těchto důkazů nemá povahu extrémní a není věcí ústavního soudu, aby je "přehodnocoval". To se týká i dalších konkrétních námitek stěžovatele; v kontextu celkového hodnocení provedených důkazů nemůže otřást závěry soudů o vině stěžovatele ani jeho názor, že soudy prý nevzaly zcela v úvahu, že korunní svědkyně, prodavačka ve zlatnictví v Turnově, jej nepoznala, ani že nebylo vyhověno návrhu na předložení identikitu údajného - podle stěžovatele - pachatele loupeže R. této svědkyni. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, však nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci. Závěr soudů o trestném jednání stěžovatele a tedy i o naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, je totiž i podle názoru Ústavního soudu podložen řádnými