I.ÚS 598/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 598/25 ze dne 19. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti společnosti Skanska a.s., sídlem Křižíkova 682/34a, Praha 8, zastoupené advokátem JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3797/2023-461 ze dne 18. prosince 2024, části rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 122/2020-400 ze dne 5. října 2021, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 37 Cm 38/2016-323 ze dne 4. března 2020 v částce 1 628 549,35 Kč s příslušenstvím, a proti takto potvrzené části výroku II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 37 Cm 38/2016-323 ze dne 4. března 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic České republiky, sídlem Čerčanská 2023/12, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, jak soudy kvalifikovaly část jejího žalobou uplatněného nároku a jak se vypořádaly s otázkou uznání závazku vedlejší účastnicí. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Městský soud v Praze rozhodl napadeným rozsudkem o žalobě stěžovatelky na zaplacení 69 340 540 Kč s příslušenstvím tak, že výrokem I uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 28 063 695,74 Kč s příslušenstvím a výrokem II žalobu v částce 41 276 844,27 Kč s příslušenstvím zamítl. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil zamítavý výrok II rozsudku městského soudu v částce 1 628 549,35 Kč (představující smluvní pokutu) s příslušenstvím, ve zbývající části rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Stěžovatelka podala proti potvrzující části rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 852/2022-434 ze dne 11. 4. 2023 odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na stěžovatelkou předestřených otázkách týkajících se účinků uznání závazku částečným plněním. Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 1670/23 ze dne 28. 11. 2023 rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil. 4. Jak Ústavní soud uvedl, stěžovatelka s vedlejší účastnicí uzavřela smlouvu o dílo, které bylo postupně fakturováno. Závěrečnou fakturou stěžovatelka fakturovala mimo jiné náklady na práce a výkony vzniklé v souvislosti se změnou délky provedení díla zapříčiněnou vedlejší účastnicí. Vedlejší účastnice uhradila pouze část faktury s nedoplatkem 10 574 995,75 Kč. Stěžovatelka tvrdila, že šlo o fakturaci nákladů na práce na stavbě, které si strany vzájemně potvrdily, přičemž vedlejší účastnice částečným plněním faktury a nezpochybněním fakturovaných položek (s výjimkou jedné) závazek uznala a zároveň nezpochybnila, že šlo o závazek ze smlouvy. Na základě těchto tvrzení stěžovatelka dovozovala, že vedlejší účastnice uznala závazek jakožto závazek ze smlouvy o dílo, s čímž souvisí nárok na smluvní pokutu, kterou byl utvrzen nárok na včasné zaplacení ceny díla. Městský soud v napadeném rozhodnutí mj. uvedl, že "do podání žaloby žalovaný částečně plnil konečnou fakturu, takže toto plnění splňuje uznání zbytku dluhu". Nárok však posoudil jako nárok na náhradu škody, což stěžovatelka napadla v odvolání (neboť smluvní pokutou byl zajištěn jen nárok na včasné zaplacení ceny, nikoliv náhrady škody). Vrchní soud pak v napadeném rozhodnutí uvedl, že "nesdílí názor soudu prvního stupně, že by částečnou úhradou faktury žalovaný žalobcův nárok uznal", a dále že "nelze za uznání závazku ... považovat ani poslední větu dopisu ze dne 19. 11. 2015, v němž žalovaný uvedl, že po započtení dobropisu může být vyúčtovaná částka uhrazena". 5. Na základě toho Ústavní soud v citovaném nálezu shledal, že se vrchní soud otázkou, zda částečné plnění na fakturu mohlo vést k uznání závazku ze smlouvy, zabýval. Stěžovatelka pak v dovolání namítala, že vrchní soud otázku uznání dluhu posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí; pokud by tuto otázku posoudil správně, musel by dospět k závěru, že k uznání nároku došlo a že jde o nárok ze smlouvy. Jinak řečeno, stěžovatelka zpochybnila nejen závěr o tom, že nejde o uznání dluhu, ale i závěr, že na tom, zda k uznání došlo, či nikoli, nezáleží, neboť uznání dluhu co do důvodu jí podle ní zajistí posouzení nároku jako nároku ze smlouvy. Pokud by tato námitka byla opodstatněná, stěžovatelka mohla s dovoláním uspět. Stěžovatelka argumentovala, že vyřešení otázky uznání závazku je předpokladem pro posouzení dalších otázek zásadních pro její nárok z titulu doplatku ceny díla a na zaplacení smluvní pokuty. Pokud tedy Nejvyšší soud uvedl, že nebyla posuzována otázka uznání závazku, ale otázka nároku na zaplacení smluvní pokuty, pak stěžovatelčinu otázku interpretoval podle uvedeného nálezu nesprávně. 6. Po zrušení původního rozhodnutí Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky rozhodoval podruhé a napadeným usnesením je opět odmítl. Jak uvedl, stěžovatelka vymezila tři dovolací otázky: 1) otázku náležitostí uznání závazku podle § 323 odst. 1 obchodního zákoníku, 2) otázku posouzení částečného plnění závazku coby uznání jeho zbytku ve smyslu § 407 odst. 3 obchodního zákoníku a 3) otázku účinků uznání závazku. Vázán právním názorem Ústavního soudu Nejvyšší soud dovodil, že odvolací soud minimálně implicitně odmítl argumentaci stěžovatelky, že došlo k uznání závazku dopisem ze dne 19. 11. 2015, že částečným plněním byl uznán celý závazek, a že nárok na zaplacení 10 574 995,79 Kč s ohledem na účinky uznání musí být nárokem ze smlouvy na zaplacení části ceny díla, a nikoliv nárokem na náhradu škody. 7. Podle Nejvyššího soudu první otázka přípustnost dovolání nezakládá, jelikož závěr odvolacího soudu - podle něhož sdělení vedlejší účastnice v dopise ze dne 19. 11. 2015, že po započtení dobropisu může být vyúčtovaná částka uhrazena, nevyjadřuje jednoznačný projev vůle směřující k uznání závazku - není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Přípustnost dovolání nezaložila ani třetí otázka, neboť uznání závazku má význam, pokud v řízení nevyjde najevo jeho neexistence. V posuzované věci se ale odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o povaze žalobou uplatněného nároku jako nároku na náhradu škody, přičemž vyšel z toho, co v řízení vyšlo najevo, neboť takový nárok byl stěžovatelkou skutkově odůvodněn tím, že jí vznikly při provádění díla další náklady v důsledku toho, že vedlejší účastnice porušila své povinnosti. Vyšlo-li v řízení najevo, že uvedený závazek neexistoval jako nárok na zaplacení části ceny díla a že šlo o nárok na náhradu škody, nemohou se prosadit stěžovatelkou tvrzené účinky vyvratitelné domněnky uznání závazku jako nároku na zaplacení části ceny díla, neboť odvolací soud vycházel z prokázání jeho neexistence. V důsledku toho je pak dovolání ve vztahu k druhé otázce podle Nejvyššího soudu zjevně bezdůvodné, neboť i kdyby byla dána vyvratitelná domněnka uznání závazku částečným plněním, vyšlo v řízení najevo, že nebyl zajištěn smluvní pokutou, která se týkala prodlení s úhradou ceny díla. 8. V ústavní stížnosti stěžovatelka vysvětluje, že část smluvních podmínek smlouvy o dílo, kterou uzavřela s vedlejší účastnicí, byla určena odkazem na obchodní podmínky vyhotovené podle vzoru Mezinárodní federace konzultačních inženýrů, které stanovily, že cena bude podléhat úpravám a že veškerá množství jsou množství odhadovaná a nemají být pokládána za skutečná a správná. Proceduru pro úpravu ceny díla v návaznosti na skutečný rozsah prací a výkonů obsahoval zejména čl. 12, nazvaný "Měření a oceňování". Smlouva o dílo tedy byla tzv. měřeným kontraktem, kdy cena není stanovena fixně, ale je upravována podle skutečného rozsahu prací a výkonů. 9. Stěžovatelka dne 31. 3. 2011 vystavila závěrečnou fakturu na 190 463 236,54 Kč, jejíž část vedlejší účastnice dne 27. 12. 2013 uhradila a současně vznesla námitku proti jedné z fakturovaných položek, kterou požadovala dobropisovat. V e-mailu ze dne 17. 4. 2014 k tomu uvedla, že vystaví-li stěžovatelka na uvedenou položku dobropis, doplatek bude v plné výši uhrazen v květnu 2014. Dne 27. 3. 2015 vedlejší účastnice uhradila další část faktury a dopisem ze dne 19. 11. 2015 potvrdila, že do faktury bylo nesprávně zahrnuto pouze plnění ve výši 154 689,65 Kč. Uzavřela, že po vystavení dobropisu na toto plnění může být zbývající částka uhrazena. Po vystavení dobropisu vedlejší účastnice uhradila další část faktury, částka 10 574 995,79 Kč ale zůstala n