I.ÚS 62/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 62/09 ze dne 4. 3. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti stěžovatelky DT COMPACT s.r.o., se sídlem Havlíčkova 129/15, Brno, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem Havlíčkova 13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2008, č. j. 14 Co 297/2008-21, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost stěžovatelky splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") kladené. Stěžovatelka se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše citovaného usnesení. Opírá ji zejména o následující důvody. Žalobou se stěžovatelka u Městského soudu v Brně domáhala proti žalované (nyní vedlejší účastníci) zaplacení své pohledávky 1000,- Kč s příslušenstvím. Protože vedlejší účastnice pohledávku po podání žaloby v plné výši uhradila, vzala stěžovatelka svou žalobu zpět. Žádala, aby městský soud řízení zastavil a uložil vedlejší účastnici uhradit jí ve zpětvzetí žaloby specifikované náklady řízení. Městský soud v Brně předmětné řízení svým usnesením ze dne 22. 1. 2008, č. j. 73 C 898/2007-9, zastavil. Proti výroku II tohoto usnesení, jímž byla vedlejší účastnici stanovena povinnost uhradit stěžovatelce náklady řízení, se stěžovatelka odvolala, neboť nesouhlasila s výší částky, jaká jí má být na náhradě nákladů řízení hrazena. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice (jež odvoláním rovněž napadla výrok II soudu prvního stupně) změnil Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 13. 10. 2008, č. j. 14 Co 297/2008-21, napadený výrok prvostupňového soudu tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I usnesení krajského soudu). Výrokem II pak Krajský soud v Brně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka se domnívá, že právě zmíněným usnesením Krajského soudu v Brně byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy. To zejména proto, že ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř") vyložil krajský soud ve zjevném rozporu s tím, jak je tato norma konsensuálně vykládána. Rozhodne-li se soud aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř., musí toto své rozhodnutí náležitě odůvodnit, a to zejména s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, kdy soud přihlíží především k majetkovým, sociální a osobním poměrům všech účastníků řízení. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že dle obecně přijímaného výkladu ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. současně platí, že rozhodnutí soudu o nákladech řízení má konstitutivní povahu, je právní skutečností, která právní povinnost k náhradě nákladů řízení zakládá. Bez rozhodnutí soudu neexistuje právní důvod, pro nějž by si účastník řízení protistranou poskytnuté plnění mohl ponechat a je tak na straně účastníka, který bez titulu prostředky poskytl, dán důvod domáhat se vydání bezdůvodného obohacení. Případná platba potencionálně neúspěšného účastníka soudního řízení na náklady řízení tak může být v tomto kontextu považována toliko za platbu zálohovou ve smyslu ustanovení § 498 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"). Stěžovatelka tedy považuje za jednoznačné, že na situaci, jež nastala v projednávaném případě, je nezbytné aplikovat normy obecného práva, zde tedy občanského soudního řádu, které na věc dopadají; v tomto případě je to pak ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., věta první před středníkem. Aplikace konkrétně ustanovení § 150 o. s. ř. na případ zálohově uhrazených nákladů řízeni, a to bez jakéhokoli bližšího odůvodněni, je podle stěžovatelky zcela mimo jakékoli zásady občanského práva procesního a nemá v obecném právu oporu. Obecně částečná platba na náklady řízení není vnímána jako okolnost hodná zvláštního zřetele. Rozhodnutí odvolacího soudu tak v tomto ohledu nese prvky libovůle a nahodilosti. Konečně - podle názoru stěžovatelky - je napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně nepředvídatelné. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatelka sdělila, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Brně, který plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Uvedl, že podle jeho názoru nemohlo napadené usnesení porušit žádné základní právo nebo svobodu stěžovatelky. S upuštěním od ústního jednání ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu krajský soud souhlasil. Vzhledem k obsahu vyjádření krajského soudu nevzal Ústavní soud toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí. Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti i vedlejší účastnici. Ta se však postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdala. II. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený Městským soudem v Brně, sp. zn. 73 C 898/2007. Z něho zjistil, že dne 15. 8. 2007 podala stěžovatelka Městskému soudu v Brně žalobu, jíž se proti vedlejší účastnici K. N. domáhala zaplacení pohledávky ve výši 1.000,- Kč s příslušenstvím; žalovaná částka představovala pohledávku stěžovatelky vůči vedlejší účastnici vyplývající ze smlouvy o přepravě. V návaznosti na úhradu pohledávky ze strany vedlejší účastníce po zahájení řízení, vzala stěžovatelka podáním ze dne 19. 9. 2007 svůj žalobní návrh zpět. V tomto podání navrhla zastavení řízení a požadovala, aby byla vedlejší účastnici stanovena povinnost uhradit stěžovatelce náklady soudního řízení v plné výši s ohledem na ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. Městský soud v Brně následně usnesením ze dne 22. 1. 2008, č. j. 73 C 898/2007-9, řízení zastavil (výrok I), uložil vedlejší účastnici uhradit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2.856,- Kč (výrok II) a rozhodl o vrácení uhrazeného soudního poplatku stěžovatelce (výrok III). Proti výroku II citovaného usnesení se stěžovatelka odvolala. Ve svém odvolání argumentovala mj. tím, že ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř., část první věty za středníkem na danou situaci nedopadá a nelze je vyložit tak, jak to učinil soud prvního stupně, neboť za okolnosti případu ve smyslu citovaného ustanovení není možné považovat okolnosti obecného charakteru (jednoduchost určitého druhu sporů, malý počet úkonů), ale pouze okolnosti vztahující se k projednávané věci. Proto požadovala, aby jí byly přiznány náklady soudního řízení paušálně v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů a nikoli v omezené výši dle ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř., část první věty za středníkem - tedy v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Stěžovatelka proto navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 6.426,- Kč. Odvolání do výroku II usnesení soudu prvního stupně podala rovněž vedlejší účastnice (žalovaná). Namítala, že dlužná částka včetně nákladů řízení byla uhrazena. Tvrdí, že dne 16. 8. 2007 totiž dostala od právního zástupce stěžovatelky dopis, ve kterém byla upozorněna na podání žaloby s tím, že pokud do stanoveného termínu (4. 9. 2007) zaplatí na účet tohoto právního zástupce částku ve výši 7090,48 Kč (představující jak dlužnou pohledávku s příslušenstvím, tak "náklady na právní zastoupení"), bude žaloba vzata zpět a sníží se tím výrazně další náklady řízení. Této výzvě vyhověla a celou dlužnou částku uhradila žalobci 3. 9. 2007 poštovní poukázkou na jeho účet. Nesouhlasí však s tím, aby náklady řízení hradila žalobci dvakrát. [Ze spisu v této souvislosti přitom plyne, že ony "náklady na právní zastoupení" byly právním zástupcem stěžovatelky vypočteny jako náhrada nákladů řízení.] Krajský soud v Brně pak napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žádnému z účastníků řízení právo na náhradu jeho nákladů nepřiznal. Dále stanovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tak, že za situace, kdy dlužnou částku a náhradu nákladů řízení žalovaná k výzvě žalobce v jím požadované lhůtě dne 3. 9. 2007 uhradila, nepostupoval soud prvního stupně správně, pokud žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení, neboť tato povinnost již byla ze strany žalované splněna. V této skutečnosti je třeba spatřovat ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. okolnost zvláštního zřetele hodnou pro nepřiznání této náhrady úspěšnému účastníku řízení. III.