I.ÚS 646/18

Ústavní stížností se stěžovatelé s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 89 odst. 2 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhali zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelé byli rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 1. 2017 č. j. 32 T 77/2016-274 uznáni vinnými, a to J. T. ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (skutek ad 1) a ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 trestního zákoníku (skutek ad 2) a T. D. ze spáchání pomoci k přečinu pojistného podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 210 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (skutek ad 1) a ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 trestního zákoníku (skutek ad 2), za což byli oba stěžovatelé odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let. Stěžovatelům dále byla také uložena povinnost zaplatit poškozené České pojišťovně, a.s., společně a nerozdílně na náhradu škody částku ve výši 84 423 Kč. Oba stěžovatelé napadli výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 28. 4. 2017 č. j. 55 To 80/2017-309, jímž odvolání stěžovatelů podle § 256 trestního řádu zamítnul. Oba stěžovatelé dále podali dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 11. 2017 č. j. 3 Tdo 1337/2017-33 odmítl.

Stěžovatelé tak byli uznáni vinnými ze spáchání výše uvedených trestných činů, kterých se měli dopustit dvěma skutky. První skutek spočíval v tom, že dne 29. 1. 2013 v Kopřivnici, po předchozí dohodě, zprostředkoval T. D. se souhlasem J. T. uzavření pojistné smlouvy o sdruženém pojištění vozidla na vůz tovární značky BMW 320 D, barvy černá metalíza, u pojistitele Česká pojišťovna, a. s., čemuž předcházelo to, že nezjištěného dne měsíce prosince 2012 v Ostravě, na blíže nezjištěné komunikaci opatřené svodidly, J. T. s tímto vozidlem havaroval jeho levou stranu do svodidel, toto vozidlo svěřil následně T. D. k provedení opravy do autoservisu XXX a při sjednávání výše uvedené pojistné smlouvy oba byli srozuměni s tím, že byly uvedeny nepravdivé údaje o technickém stavu vozidla, když bylo zamlčeno dosud neopravené poškození jeho levé strany po nárazu do svodidel z prosince 2012, coby údaj podstatný pro uzavření havarijního pojištění vozidla. Druhý skutek měl spočívat v tom, že blíže nezjištěného dne v druhé polovině měsíce března 2013 se stále neopraveným vozidlem, na které byla uzavřena pojistná smlouva, T. D. odjel a na blíže nezjištěném místě úmyslným najetím do svodidel jej opětovně poškodil na neopravené levé straně a dne 22. 3. 2013 pojistiteli České pojišťovně, a. s. s cílem opatřit jim prospěch nahlásil T. D., který tím byl pověřen J. T., předstíranou událost spojenou s právem na plnění z pojištění a mobilnímu technikovi České pojišťovny, a. s., provádějícímu zápis o poškození motorového vozidla a dokumentaci rozsahu poškození, poskytl nepravdivé a zkreslené údaje, jež v souvislosti s likvidací pojistné události vedly likvidátora České pojišťovny, a. s. k rozhodnutí o vyplacení pojistného plnění ve výši 84 423 Kč na vrub poškozené České pojišťovny, a. s.

Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedli, že stěžejním důkazem, ze kterého soud prvního stupně vycházel při svých skutkových zjištěních, byl znalecký posudek Ing. P. Korče a dále že soud vycházel z fotografií poškozeného vozidla, pořízených mobilním technikem České pojišťovny P. Markem a z výpovědi svědka J. Beneše. Znalec Ing. Korč se prý vyjádřil v tom smyslu, že na automobilu byly znatelné dva druhy poškození, kdy každé vzniklo v jiném prostředí s jinou konfigurací vozidla a s jiným výškovým provedením. První poškození bylo lehčí, vzniklé pouze krátkým kontaktem se svodidly a druhé bylo intenzivnější, což odpovídá delšímu setrvání vozu u svodidel. Svědek Marek uvedl, že co se týče stáří poškození, zdálo se mu čerstvé, ale byl upozorňován policisty, že na fotografiích je vidět koroze. Z toho vzal soud za prokázané, že na vozidle byly shledány dvojí stopy poškození; takový skutkový závěr je však podle názoru stěžovatelů v nesouladu se shora označenými, ve věci provedenými důkazy. Jediným důkazem, který podle nich tedy soudu zůstal, byla svědecká výpověď Jiřího Beneše, který tvrdil, že jeho fotografie vozu pouze s lehčím poškozením jsou z prosince 2012. Datum si však lze nastavit ve fotoaparátu libovolně a soud prý také nepřihlédl dostatečně k tomu, že proti tomuto svědkovi bylo vedeno trestní řízení, kde poškozeným je stěžovatel T. D., jemuž měl J. Beneš nechat odcizit automobil. Podle názoru stěžovatelů z provedených důkazů nelze dospět k závěru, že stěžovatel T. způsobil na vozidle lehčí poškození již v prosinci 2012, následně uzavřel za součinnosti stěžovatele D. pojistnou smlouvu a poté v březnu 2013 záměrně najel do svodidel a nahlásil pojistnou událost poškozené České pojišťovně.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit - bez důvodných pochybností - závěr o vině stěžovatelů, kterou soudy správně dovodily z veškerých okolností konkrétního případu. Ani ve výrocích o trestu soudy nijak nepochybily. Znovu nutno zopakovat, že Ústavní soud není odvolací instancí, ani není oprávněn soudní řízení, které proběhlo formálně i materiálně v souladu s ústavními předpisy, věcně přezkoumávat. V daném případě obecné soudy dospěly k tomu, že souhrn důkazů, svědčících pro závěr, že stěžovatelé se trestné činnosti dopustili tak, jak uvedeno ve skutkové větě, je nezpochybnitelný a jejich vlastní hodnocení důkazů a pro ně příznivější verzi skutkového stavu odmítly. Postačí zde odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu.

Z uvedeného vyplývá, že soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Také námitka stěžovatelů, směřující proti výpovědi svědka Beneše, který jim měl prý účelově uškodit, byla přesvědčivým způsobem vyvrácena a věrohodnost zmíněného svědka nebyla soudy zpochybněna.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizují se skutkovými zjištěními i právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly. To konstatoval ve svém usnesení ostatně i Nejvyšší soud. Vzhledem k tomu lze stěžovatele rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy.

Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.