I.ÚS 660/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 660/06 ze dne 9. 8. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SELECT CONSULTING s.r.o., se sídlem Navrátilova 1421/11, 110 00 Praha 1, právně zastoupené Mgr. Davidem Maříkem, advokátem se sídlem Americká 35, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2006, sp.zn. 5 Afs 56/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005, sp.zn. 9 Ca 241/2003, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Praha ze dne 16. 7. 2003, č.j. FŘ-7049/13/03 a platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 2002, č.j. 229089/02/001515/6050, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Finančního ředitelství pro hlavní město Praha a Finančního úřadu pro Prahu 1, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2006, sp.zn. 5 Afs 56/2005 (dále jen "rozsudek Nejvyššího správního soudu"), rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005, sp.zn. 9 Ca 241/2003 (dále jen "rozsudek městského soudu"), rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Praha ze dne 16. 7. 2003, č.j. FŘ-7049/13/03 a platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 2002, č.j. 229089/02/001515/6050. Uvedenými rozhodnutími bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2002. Stěžovatelka namítá, že těmito rozhodnutími byla zkrácena na svých základních právech a svobodách zaručených ústavním pořádkem. Konkrétně poukazuje na to, že dne 5. 12. 2001 uzavřela jako kupující se společností Speedy Arrow, akciová společnost (dále jen "prodávající"), kupní smlouvu, jejímž předmětem byla dodávka průmyslového a elektronického zboží, nářadí, autokosmetiky a autochemie dle jednotlivých objednávek specifikovaných stěžovatelkou. Stěžovatelka uvádí, že skutečně na základě této smlouvy odebrala zboží v hodnotě 1.738.963 Kč a 7.221.094 Kč, přičemž na tyto částky byly prodávajícím vystaveny dne 2. 1. 2001 řádné faktury s datem uskutečnění zdanitelného plnění 20. 12. 2001 a datem splatnosti dne 20. 3. 2002. Koupené zboží bylo uskladněno ve skladu prodávajícího a označeno nápisem "prodáno Select Consulting". Uvedené faktury byly stěžovatelkou v plné výši uhrazeny dne 1. 8. 2002. Při inventarizaci zboží ve skladu prodávajícího v březnu 2003 bylo zjištěno, že chybí zboží zakoupené stěžovatelkou v hodnotě 6.890.494,50 Kč. Zbývající zboží stěžovatelky umístěné ve skladu v hodnotě 2.069.562,50 Kč bylo následně stěžovatelce vydáno, a ta je dne 26.6.2003 prodala společnosti Prague Electric, s.r.o. celkově za cenu 3.257.132,70 Kč. Následně byla napadeným platebním výměrem vyměřena stěžovatelce daňová povinnost za období leden 2002 ve výši 88.000 Kč s tím, že celkový součet daně na vstupu je ve výši 0 Kč, neboť v průběhu daňového řízení nebylo stěžovatelkou prokázáno, že by se zdanitelné plnění spočívající v zakoupení zboží od prodávajícího uskutečnilo dne 20. 12. 2001 ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, tedy že by bylo předmětné zboží dodáno stěžovatelce nebo jí zaplaceno. Podle stěžovatelky jí však bylo předmětné zboží dodáno, neboť k datu 20. 12. 2001 (v ústavní stížnosti je nesprávně uveden rok 2000) s ním mohla volně nakládat a tudíž bylo dodáno ve smyslu obchodního zákoníku a také zákona o dani z přidané hodnoty. Stěžovatelka napadla rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Praha, kterým byl přezkoumán a potvrzen uvedený platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 1, žalobou u Městského soudu v Praze. Ten však napadená rozhodnutí daňových orgánů nepřezkoumal z hlediska tvrzeného nenaplnění § 9 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, nýbrž provedl přezkum z hlediska nenaplnění podmínky obsažené v § 19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty a dospěl k závěru, že stěžovatelka nijak nedoložila, že by zboží zakoupené od prodávajícího jakkoli dále použil k podnikání, neboť značná část tohoto zboží byla stěžovatelce ukradena. Namítá, že městský soud měl napadená rozhodnutí přezkoumat ve smyslu § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s.ř.s."), jen v mezích žalobních bodů. Rozpor s § 19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty však stěžovatelka jako žalobní bod nenamítala. Městský soud se naopak nezabýval jí namítanými nedostatky daňového rozhodnutí. Stěžovatelka poukazuje na to, že v průběhu daňového řízení vyhověla výzvám daňových orgánů k předložení účetních dokladů. Skutečnost, že by stěžovatelka nehodlala zakoupené zboží dále použít k podnikání ve smyslu § 19 odst. 1 zákona, se však ve fázi řízení před daňovými orgány vůbec nestala spornou. Stěžovatelka má proto za to, že příslušný správce daně měl tuto skutečnost za prokázanou, neboť ji nerozporoval a také nijak nevyzval stěžovatelku k doplnění svých tvrzení a důkazních materiálů ohledně prokázání této skutečnosti. Když v průběhu ústního jednání před městským soudem uvedla, že zbývající část zboží ze skladu prodávajícího, která nebyla odcizena, dále prodala, soud k tomuto tvrzení již nepřihlédl s odůvodněním, že bylo uplatněno až po uplynutí lhůty uvedené v § 71 odst. 2 s.ř.s. Pro stěžovatelku se podle jejího názoru právě tato skutečnost následně ukázala jako klíčová pro případný úspěch ve věci. Konečně stěžovatelka poukazuje na to, že bylo porušeno její právo na projednání věci v přítomnosti daňového subjektu, neboť jí nebylo umožněno účastnit se výslechu svědka, a to předsedy představenstva prodávajícího. Stěžovatelka namítá porušení čl. 4 odst. 4, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod. Znění dotčených článků Listiny základních práv s svobod je následující. Čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod zní: Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Čl. 36 Listiny základních práv a svobod zní: (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. (2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. (3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. (4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Čl.38 Listiny základních práv a svobod zní: (1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. (2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. II. Ústavní soud z ústavní stížnosti a soudního spisu zjistil, že v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2002 vyčíslila stěžovatelka na řádce 310 nárok na odpočet daně ve výši 1.615.748 Kč, na řádkách 651 a 652 uvedla celkový součet daně na vstupu ve výši 1.615.748 Kč a celkový součet daně na výstupu ve výši 88 000 Kč. Na řádce 745 pak vyčíslila nadměrný odpočet ve výši 1.527.748 Kč. Výzvou ze dne 4. 3. 2002 vyzval správce daně stěžovatelku k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání. Při následných ústních jednáních u daňových orgánů byly stěžovatelkou předloženy kromě jiného i faktury vystavené prodávajícím ze dne 2. 1. 2002 s datem zdanitelného plnění 20. 12. 2001 a s uvedením data splatnosti 20. 3. 2002 znějící na částky 1.738.963 Kč a 7.221.094 Kč a též dodací listy vztahující se k předmětným fakturám. Správce daně v průběhu řízení zjistil, že 20. 12. 2001 nedošlo k dodání zboží odběrateli. Proto ústavní stížností napadeným dodatečným platebním výměrem ze dne 19. 11. 2002, č.j. 229089/02/001515/6050, na daň z přidané hodnoty ze leden 2002 stanovil celkový součet daně na vstupu ve výši 0 Kč, celkový součet daně na výstupu ve výši 88.000 Kč a vlastní daňovou povinnost vyměřil ve výši 88.000 Kč. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítla, že pokládá za ničím neodůvodněné tvrzení pracovníků správce daně, že dne 20. 12. 2001 nedošlo k dodání zboží stěžovatelce. K prokázání tohoto faktu navrhla provedení výslechu svědka JUDr. M. N., bývalého předsedu představenstva prodávajícího, k potvrzení skutečnosti, že jí zboží bylo skutečně dodáno. Tento výslech se uskutečnil, avšak bez účasti stěžovatelky. Odvolací daňový orgán odvolání ústavní stížností taktéž napadeným rozhodnutím ze dne 16. 7. 2003, č.j. FŘ-7049/13/03, zamítl. Stě