I.ÚS 682/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 682/15 ze dne 7. 6. 2016 N 103/81 SbNU 639 Zastavení exekučního řízení - zpochybnění platnosti postoupení pohledávky a vypořádání obsahu pravomocného rozhodnutí vydaného v obdobné věci   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 7. června 2016 sp. zn. I. ÚS 682/15 ve věci ústavní stížnosti Karla Řeháka, zastoupeného JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014 č. j. 30 Cdo 3394/2013-231 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013 č. j. 55 Co 477/2012-240 o zamítnutí stěžovatelova návrhu na zastavení exekuce, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ing. Petra Bujnocha, MBA, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014 č. j. 30 Cdo 3394/2013-231 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013 č. j. 55 Co 477/2012-240 bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014 č. j. 30 Cdo 3394/2013-231 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013 č. j. 55 Co 477/2012-240 se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze. Uvedená rozhodnutí byla vydána v exekučním řízení, v němž stěžovatel vystupuje jako povinný, a to konkrétně v návaznosti na jeho návrh na zastavení exekuce. Městský soud jako soud odvolací napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatelův návrh zamítnut. Nejvyšší soud posléze stěžovatelovo dovolání napadeným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel svůj návrh opíral zejména o tvrzení, že oprávněný (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) v daném případě není aktivně legitimován, neboť exekvovanou pohledávku měl nabýt smlouvou o postoupení pohledávky, která je však podle stěžovatele neplatná. Osoba, jež oprávněnému měla dotčenou pohledávku postoupit, totiž k tomu nebyla oprávněna, neboť sama pohledávku měla od původního věřitele stěžovatele nabýt smlouvou o postoupení pohledávky, která je absolutně neplatná. V tomto ohledu stěžovatel poukazoval na dvě pravomocná rozhodnutí Městského soudu v Praze obsahující závěr o absolutní neplatnosti oné první smlouvy o postoupení pohledávky, respektive navazující závěr o nedostatku aktivní legitimace údajného oprávněného (v obdobném sporu). Dále stěžovatel uváděl, že navíc s původním věřitelem již dříve uzavřel dohodu o narovnání, čímž exekvovaná pohledávka podle něj zanikla. Obecné soudy však dospěly k závěru, že námitka neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky stěžovateli jako dlužníkovi vůbec nepřísluší. Tvrzenou dohodu o narovnání mezi stěžovatelem a původním věřitelem pak posoudily jako absolutně neplatnou s tím, že ještě před jejím uzavřením byla sporná pohledávka postoupena na jiné subjekty. 2. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy se totiž zejména řádně nevypořádaly s jeho námitkami a argumenty uplatněnými v řízení a bez jakéhokoli odůvodnění nezkoumaly rozhodné skutečnosti věci; městský soud dokonce místo vlastního odůvodnění odkázal na jiné rozhodnutí, pročež jeho rozhodnutí je podle stěžovatele nepřezkoumatelné. Stěžovatel má za to, že obecné soudy se především nezabývaly otázkou, kdo byl v daném případě oprávněn přijmout od něj plnění, přestože stěžovatel uváděl, že po prvním postoupení pohledávky z původního věřitele (Davida Sengera) na třetí osobu (BALLANGEN, SE) mu tyto strany oznámily absolutní neplatnost postupní smlouvy (v listopadu 2009) s tím, že oprávněným věřitelem pohledávky je pouze onen původní věřitel. Z toho vyplývá, že ona třetí osoba, s níž původní věřitel uzavřel neplatnou postupní smlouvu, nemohla nikdy dotčenou pohledávku převést na oprávněného v exekučním řízení. Absolutní neplatnost předmětné smlouvy o postoupení pohledávky byla rovněž konstatována v pravomocném rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011 č. j. 39 Cm 189/2010-25, avšak v napadeném rozhodnutí městský soud rozhodl odchylně, a to bez náležitého odůvodnění. Takový postup zakládá nepřípustnou disharmonii právních vztahů. Dále stěžovatel připomíná, že navíc téměř pět měsíců předtím, než se dozvěděl o exekuci zahájené na návrh oprávněného (v červenci 2010), uzavřel s původním věřitelem dohodu o narovnání (v únoru 2010), čímž dotčená pohledávka zanikla. Obecné soudy tak rovněž nesprávně vyložily § 526 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, umožňující dlužníkovi zprostit se závazku plněním postupiteli, dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi či jej postupník dlužníkovi neprokáže. Konečně stěžovatel brojí též proti posouzení svého dovolání jako nepřípustného ze strany Nejvyššího soudu, jehož rozhodnutí považuje za přepjatě formalistické. Stěžovatel totiž v dovolání uvedl, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v konkrétní otázce (neposouzení platnosti právních úkonů a právních otázek týkajících se postoupení jako předběžných otázek), byť neodkázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel v tomto ohledu odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU 607) a dále obecně odkazuje též na nález sp. zn. I. ÚS 2276/08 (N 25/60 SbNU 261). 3. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci i vedlejší účastník řízení. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel ve svém dovolání nevymezil, v čem spatřuje předpoklady jeho přípustnosti, tedy v jaké otázce se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání byl pouze osvětlen nesouhlas s právními závěry soudů nižších stupňů a popsáno jejich tvrzené pochybení. Proto Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Městský soud v Praze ve svém vyjádření toliko plně odkázal na důvody uvedené v napadeném rozhodnutí. 4. Vedlejší účastník řízení, vystupující jako oprávněný v exekučním řízení, ve svém vyjádření nesouhlasil, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Jeho dovolání bylo odmítnuto, protože neobsahovalo skutečnosti pro posouzení jeho přípustnosti, nikoliv pro necitování konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vedlejší účastník rovněž souhlasil se závěry městského soudu uvedenými v napadeném rozhodnutí a týkajícími se jednak absolutní neplatnosti dohody o narovnání uzavřené mezi stěžovatelem a původním věřitelem a jednak nemožnosti stěžovatele namítat neplatnost postoupení pohledávky. Vedlejší účastník zdůraznil, že stěžovatel byl řádně informován o postoupení předmětné pohledávky z původního věřitele (Davida Sengera) na třetí osobu (BALLANGEN, SE), a to několikrát - v březnu, září a listopadu 2009, tudíž stěžovatel musel vědět, že svůj dluh již není oprávněn plnit ve prospěch původního věřitele. Následně byla dotčená pohledávka smlouvou ze dne 23. 11. 2009 dále postoupena na vedlejšího účastníka, který toto stěžovateli oznámil a prokázal v červenci 2010. Nakonec vedlejší účastník uvádí, že pokud jde o prohlášení původního věřitele (Davida Sengera) a třetí osoby (BALLANGEN, SE) ze dne 7. 11. 2009 o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi nimi, lze důvodně pochybovat o pravosti této listiny, neboť třetí osoba zpochybnila svůj podpis na listině, navíc by její jednání (tj. vydání tohoto prohlášení a následné postoupení pohledávky vedlejšímu účastníkovi) nedávalo smysl. 5. Na vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka řízení stěžovatel následně reagoval replikou. V ní k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu zdůraznil, že jednou z právních otázek, které měly být v dovolání řešeny, bylo zkoumání platnosti notifikačních úkonů při postoupení pohledávky. V tomto ohledu odvolací soud postupoval odchylně od nálezu Ústavního soudu a související judikatury Nejvyššího soudu. Přitom stěžovatel má za to, že mu společným prohlášením původního věřitele a třetí osoby bylo platně a účinně notifikováno, že oprávněným věřitelem je původní věřitel David Senger; stěžovatel přitom neměl důvod pochybovat o pravosti tohoto prohlášení a byl v dobré víře, že oprávněným věřitelem je původní věřitel. 6. Repliku stěžovatele zaslal Ústavní soud na vědomí vedlejšímu účastníkovi, který na ni již nereagoval. 7. K posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal též spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 38 EXE 1260/2010. Z něj vyp