I.ÚS 712/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 712/19 ze dne 26. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti stěžovatele Agrodružstvo v Bykoši, družstvo, se sídlem Bykoš 10, zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, se sídlem Pražská 140, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 26 Cdo 2335/2017-376, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 2016 č. j. 24 Co 186/2016-313, rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 9. prosince 2015 č. j. 13 C 46/2011-265 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2014 č. j. 24 Co 433/2013-182, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci 1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28. února 2019, stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva zaručená čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Na základě žaloby podané žalobkyní Naděždou Tomiškovou o vydání věcí, eventuálně o zaplacení částky 439 452 Kč, Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 24. dubna 2013 č. j. 13 C 46/2011-93 zamítl výrokem I. žalobu žalobkyně s požadavkem, aby stěžovatel byl povinen vydat žalobkyni živý inventář v hodnotě 167 600 Kč, zásoby v hodnotě 17 604 Kč, nedokončenou výrobu v hodnotě 4 248 Kč a mrtvý inventář v hodnotě 250 000 Kč. Výrokem II. pak zamítl žalobu žalobkyně s požadavkem, aby stěžovatel byl povinen jí zaplatit 439 452 Kč s příslušenstvím. Výrokem III. rozhodl o tom, že se stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. 3. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podali jak žalobkyně, tak i stěžovatel, tento výlučně jen do výroku o nákladech řízení mezi účastníky. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. května 2014 č. j. 24 Co 433/2013-182 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Žalobkyně totiž navrhla rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušit a řízení zastavit v návaznosti na to, že obsahem svého odvolání učinila částečné zpětvzetí žaloby (pokud jde o její požadavek na vydání věcí). 4. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 9. prosince 2015 č. j. 13 C 46/2011-265 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni 439 452 Kč s 7,75% úrokem z prodlení ročně od 1. března 2012 do zaplacení (výrok I.) a dále uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 244 467 Kč (výrok II.). 5. Na základě odvolání podaného stěžovatelem, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. července 2016 č. j. 24 Co 186/2016-313 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že výše nákladů řízení činí 188 734 Kč (výrok I.), jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 25 960 Kč (výrok III.). 6. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 26 Cdo 2335/2017-376 podané dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v roce 1995 mu žalobkyně pronajala nájemní smlouvou nemovité věci v katastrálním území Korno a zároveň další majetek získaný jako restituční náhradu. Nájemní vztah skončil ke dni 6. října 2010 a žalobkyně tvrdila, že pokud od ní stěžovatel převzal na základě eventuálně neplatné nájemní smlouvy plnění v hodnotě 439 452 Kč, bezdůvodně se na její úkor v této hodnotě obohatil a obohacení by jí proto měl vydat. Stěžovatel navrhl žalobu zamítnout, a to zejména z důvodu, že rozporuje, že by mu žalobkyně jakékoliv věci předala a vyloučil, že by se na úkor žalobkyně vůbec mohl obohatit. Zároveň nájemní smlouvu ze dne 6. října 1995 považoval za neplatnou, neboť podle jeho názoru touto smlouvou nebyl předmět nájmu dostatečně určen a nestalo se tak ani s přihlédnutím k příloze z roku 1999. 8. Stěžovatel namítal, že obecné soudy postupovaly ve věci nesprávně, konkrétně že rozhodly o nároku žalobkyně způsobem, který žalobkyně v rámci svého podání - žaloby - nežádala, ani nenavrhovala; postupovaly v rozporu s v rozhodné době platnými a účinnými právními předpisy týkajícími se zákonem vyžadované formy (písemnosti) právních jednání, jakož i předpisů a jejich ustanovení, která upravují zákonem předvídané (platné) jednání právnické osoby (resp. jednání za tuto - zastupování této); extenzívním až excesivním způsobem uplatnily volní úvahu soudu ve vztahu k ve věci zásadní skutečnosti - posouzení platnosti právního jednání - písemně uzavřené nájemní smlouvě, kterou posoudily jakožto ústní trojstrannou nepojmenovanou smlouvu; nebylo respektováno (minimálně ze strany Nejvyššího soudu) právo stěžovatele na řádné vypořádání se soudu ve svém rozhodnutí s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil ve svých podáních (zejména dovolání); nepostupovaly v souladu se zásadou rovnosti stran a v souladu se zásadami spravedlivého procesu, když se nezabývaly řadou vznesených námitek či argumentů stěžovatele a v odůvodnění napadených rozhodnutí se s nimi nijak nevypořádaly; právní hodnocení skutkových závěrů soudů nižších instancí považoval dovolací soud za skutkové závěry a odmítl se zabývat vznesenými námitkami ohledně právního posouzení věci a v neposlední řadě stěžovateli bylo soudy všech stupňů přičítáno jednání, ke kterému zjevně došlo před tím, než byl založen a vznikl, aniž by bylo jakkoli odůvodněno případné právní nástupnictví stěžovatele ve vztahu k takovým jednáním. 9. Stěžovatel zpochybnil provedené důkazní řízení a vyjádřil nesouhlas s právním hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy s ohledem na aplikaci § 37 odst. 1 a § 39 občanského zákoníku a s nesprávným právním posouzením věci. Nesouhlasil s tím, že obecné soudy bez jakékoliv relevantní právní argumentace nepřihlédly k ustanovení § 524 a § 531 občanského zákoníku, resp. tyto neaplikovaly. Stěžovatel zpochybnil i závěry obecných soudů o jím vznesené námitce promlčení. Právní závěry soudů postrádají podle tvrzení stěžovatele vnitřní konzistenci a logiku, když na jedné straně konstatují, že nárok žalobkyně měl být na základě dohody vypořádán majetkem povinné osoby (tedy nikoliv v penězích), na druhé straně dovozují, že transformační nároky žalobkyně měl následně vypořádat stěžovatel v penězích. S argumentací vznesenou stěžovatelem ani se zjištěným skutkovým stavem v návaznosti na právní aspekty se podle názoru stěžovatele soudy ve svých rozhodnutích nijak nevyrovnaly. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatel za nepředvídatelná. 10. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýkal, že podané dovolání odmítl, přestože napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy za tyto považuje zejména otázku posouzení nároků žalobkyně z nájemní smlouvy ze dne 6. října 1995 s ohledem na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. února 2007 sp. zn. I. ÚS 769/06 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2002 sp. zn. 29 Odo 232/2002. Rovněž odkázal, ve vztahu k jeho námitce na odepření práva na soudní ochranu, na nález Ústavního soudu ze dne 2. října 2018 sp. zn. I. ÚS 281/18. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud nedostál ani minimálním požadavkům na stručné odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 243f odst. 3 o. s. ř. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 26 Cdo 2335/2017-376, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 2016 č. j. 24 Co 186/2016-313 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 9. prosince 2015 č. j. 13 C 46/2011-265 ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 12. Pokud stěžovatel navrhoval zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2014 č. j. 24 Co 433/2013-182, jedná se o rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.) a