I.ÚS 714/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 714/25 ze dne 7. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Outlého, zastoupeného Mgr. Josefem Švandou, advokátem, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 221/2024-60 z 9. 1. 2025 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 41 A 16/2023-135 z 4. 9. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a argumentace stěžovatele 1. Stěžovatel s manželkou stavěli na základě stavebního povolení obchodně administrativní budovu. V průběhu výstavby požádali o změnu stavby. Po několika předchozích rozhodnutích nakonec vedlejší účastník, jakožto odvolací orgán, povolení změny stavby zrušil a správní řízení zastavil. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatel s manželkou blanketní žalobu. Krajský soud v Praze vyzval žalobce ke konkretizaci žalobních bodů ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozhodnutí a poučil je o následcích nedodržení této lhůty. Manželka stěžovatele nezaplatila soudní poplatek, proto krajský soud vůči ní řízení zastavil. Žalobu stěžovatele krajský soud odmítl, jelikož ve lhůtě nebyly doplněny žalobní body. Uzavřel, že stěžovatel nebyl ve správním řízení zastoupen a ani na výzvu údajné zastoupení pro celé řízení neprokázal. Proto lhůta ke konkretizaci žalobních bodů plynula již od data doručení správního rozhodnutí stěžovateli. 2. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. Uvedl, že předložené plné moci zmocňovaly zástupce buď ke konkrétním procesním úkonům a omezené části řízení, či k odlišným správním řízením. Zdůraznil, že v řízení před správním soudem jedná každý žalobce sám za sebe, a to i v případě společného návrhu více osob. Proto řízení o žalobě jeho manželky není v posuzované věci jakkoliv relevantní. Pokud krajský soud stěžovatele nevyzval k opravě nesprávného data doručení správního rozhodnutí uvedeného ve správní žalobě, nelze bez dalšího presumovat správnost tohoto data. Soud kdykoliv za řízení zkoumá splnění podmínek řízení včetně včasnosti podání žaloby. 3. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem správních soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel rozporuje závěry soudů o povaze posuzovaných plných mocí. Navíc doložení plné moci podle něj není podmínkou existence zastoupení. Uvádí, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s jeho námitkou, že v protokolu z kontrolní prohlídky stavby byl zapsán údaj o zastoupení stěžovatele. Z tohoto dovozuje, že do protokolu byla ústně udělena plná moc pro celé správní řízení o změně stavby. Vzhledem k uvedenému se počátek lhůty ke konkretizaci žalobních bodů měl počítat až od data doručení správního rozhodnutí zástupci stěžovatele. Rozporuje také závěr o nepřípustnosti nerozlučného společenství a upozorňuje, že se Nejvyšší správní soud nepřesně zabýval otázkou opožděnosti žaloby, ne včasností odstranění vad žaloby. Domnívá se navíc, že výzva k odstranění vad žaloby obsahuje procesní pochybení. Stěžovatel uzavírá, že krajský soud nemohl žalobu odmítnout, pokud není nepochybně zřejmé, zda stěžovatel odstranil vady včas. V tomto ohledu odkazuje na nálezy sp. zn. III. ÚS 134/20 z 24. 11. 2020 a sp. zn. II. ÚS 475/13 z 24. 6. 2014. II. Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti 4. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Ústavní soud soustavně uvádí, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není součástí soustavy soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 z 25. 1. 1995). 6. Z čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá právo domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem. Tento postup je zákonodárcem upraven v procesních předpisech podústavního práva. Výklad procesních předpisů, konkrétně soudního řádu správního, přísluší správním soudům, přičemž sjednocování výkladu je úkolem Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 206/25 z 21. 3. 2025). Úlohou Ústavního soudu není, aby určil výklad nejlepší, nejvhodnější či nejmoudřejší, ale aby zabránil výkladu protiústavnímu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2784/23 z 9. 1. 2024). Za protiústavní výklad je nutné, mimo jiné, považovat takový, v jehož důsledku dojde k omezení stěžovatelova práva na přístup k soudu. K tomu však v posuzované věci, jak bude rozvedeno dále, nedošlo. 7. Stěžovatel má za to, že byl zastoupen pro celé správní řízení a že za datum doručení správního rozhodnutí je nutné považovat pozdější doručení advokátovi. Nicméně podle krajského soudu ze správního spisu nijak nevyplývá, že by stěžovatel byl zastoupen a že by advokátovi bylo správní rozhodnutí doručováno (bod 17 rozhodnutí krajského soudu). Toto rozhodnutí mu bylo pouze zasláno na vědomí, podle vyjádření vedlejšího účastníka, v nesouvisejícím řízení (bod 11 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Z této skutečnosti proto nelze podle správních soudů nijak usuzovat, že byl stěžovatel zastoupen a že advokátovi bylo toto rozhodnutí zasláno jako zástupci stěžovatele ve správním řízení. 8. Správní soudy připustily, že nebyl ideální postup, podle kterého správní orgán vzal na vědomí vyjádření k odvolání podané za stěžovatele advokátem, aniž k tomuto byla ve spisu založena plná moc. Z toho však nelze dovozovat existenci zastoupení v řízení (bod 17 rozhodnutí krajského soudu). Ze správního spisu podle soudů vyplynulo, že advokát sice stěžovatele opakovaně zastupoval, vždy však pouze na základě plné moci ke konkrétnímu úkonu. Před správním orgánem rovněž vystupoval i sám stěžovatel bez zastoupení (bod 17 tamtéž). Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu, že stěžovatel ve správním řízení nebyl zastoupen (bod 18 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Zástupce stěžovatele opakovaně zastupoval, vždy však na základě plné moci udělené ke konkrétnímu úkonu, omezené části řízení či odlišným řízením (bod 18 a 19 tamtéž). 9. Stěžovatelova ústavní stížnost v části týkající se otázky zastoupení v podstatě polemizuje s posouzením plných mocí s tím, že podle něj byl zastoupen pro celé řízení. Stěžovatel však, kromě výše uvedeného, nepředkládá konkrétní námitky, kterými by brojil proti konkrétním argumentům správních soudů shrnutým výše. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se argumentací správních soudů vymezenou v bodě 8 výše ani v ústavní stížnosti nijak relevantně nepolemizuje, nereaguje na ně, pouze opakuje to, s čím se již správní soudy vypořádaly, Ústavní soud odkazuje na jejich závěry, neboť nenašel důvod, proč je přehodnocovat. 10. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry o nutnosti prokázání zastoupení plnou mocí, přehlíží podstatné znaky tohoto institutu. Plná moc (nebo také průkaz plné moci) je jednostranným prohlášením zmocnitele (účastníka správního řízení) především o rozsahu zmocnění a osobě, která byla zmocněna a dokládá, že se účastník správního řízení dohodl na svém zastoupení s jinou osobou (zmocněncem) a že mezi zmocněncem a zmocnitelem byla o tomto zastoupení uzavřena smlouva (ústní či písemná). Tato smlouva má soukromoprávní povahu, typicky se jedná o smlouvu příkazní. Obsahem průkazu plné moci musí být mimo jiného konkrétní rozsah zmocnění, uvedení osoby, která je k zastupování účastníka zmocněna (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 171/2014-26 z 17. 10. 2014 nebo také nález sp. zn. IV. ÚS 2618/23 z 7. 5. 2024). Doložení plné moci však je zákonnou podmínkou vyvolání účinků zastoupení před správním orgánem (výslovné znění § 33 odst. 1 věta druhá správního řádu). Stěžovateli se nepodařilo ani na výzvu krajského soudu podložit své tvrzení, že plnou moc udělil a správnímu orgánu doložil, proto správní soudy uzavřely, že nebyl v řízení zastoupen. 11. Stěžovatel dále upozorňuje, že se Nejvyšší správní soud nepřesně zabýval otázkou opožděnosti žaloby, ne včasností odstranění vad žaloby. Ani zde však Ústavní soud žádné pochybení, natož s ústavní relevancí, neshledal. Žalobní body lze doplnit pouze ve lhůtě pro podání žaloby (srov. § 71 odst. 2 in fine soudního řádu správního). V takovém případě lhůta k odstranění vad ve formě chybějících žalobních bodů uplynula ve stejnou chvíli jako lhůta pro podání žaloby. Žalobní body nelze doplnit po uplynutí této lhůty. Nejsou-li žalobní body doplněny v uvedené lhůtě, správní