I.ÚS 819/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 819/07 ze dne 22. 10. 2007 N 167/47 SbNU 195 K právu účastníka soudního řízení na veřejné projednání věci; K výkladu pojmu globálního zajištění celního dluhu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 22. října 2007 sp. zn. I. ÚS 819/07 ve věci ústavní stížnosti Komerční banky, a. s., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2006 č. j. 9 Ca 124/2006-104 ve znění opravného usnesení ze dne 13. 3. 2007 č. j. 9 Ca 124/2006-109, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba ve věci rozhodnutí celního úřadu, jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit z titulu tzv. globální celní záruky částku 117 922,18 Kč. I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2006 č. j. 9 Ca 124/2006-104 ve znění opravného usnesení ze dne 13. 3. 2007 č. j. 9 Ca 124/2006-109 bylo porušeno základní právo stěžovatelky vlastnit majetek, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2006 č. j. 9 Ca 124/2006-104 ve znění opravného usnesení ze dne 13. 3. 2007 č. j. 9 Ca 124/2006-109 se zrušuje. Odůvodnění I. Celní úřad Beroun rozhodnutím ze dne 15. 4. 2004 č. j. R/400052/2004 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit částku 117 922,18 Kč z titulu ručení za dlužníka TOLL, spol. s r. o. K této povinnosti se stěžovatelka zavázala v záruční listině přijaté rozhodnutím jmenovaného správního úřadu ze dne 10. 4. 1996. Celní ředitelství Praha rozhodnutím ze dne 25. 2. 2005 č. j. 13480/04-21-52 odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítlo. Dospělo k závěru, že v systému globálního zajištění celního dluhu ručí ručitel až do částky uvedené v záruční listině, a to u každého jednotlivého dluhu tímto ručením zajištěného. Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 2. 2006 č. j. 9 Ca 145/2005-41 označené rozhodnutí celního ředitelství zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V důvodech rozhodnutí dospěl k závěru, že globálním zajištěním (celkovým, úhrnným) jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou (z jedné či více operací) po dobu trvání globálního zajištění; tyto dluhy se přitom sčítají. Stěžovatelka se v záruční listině zavázala k zaplacení celního dluhu až po nejvyšší částku 300 000 Kč. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebylo sporné, že tuto limitní částku již zaplatila, byl tím její ručitelský závazek splněn. Povinnost k úhradě další dlužné částky z titulu ručení byla proto uložena stěžovatelce v rozporu se zákonem. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 10. 2006 č. j. 7 Afs 159/2006-88 vyhověl kasační stížnosti žalovaného celního ředitelství, rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku dospěl k opačnému závěru než městský soud - globálním zajištění celního dluhu je zajišťován každý celní dluh celního dlužníka, a to až do výše uvedené v záruční listině. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 12. 2006 č. j. 9 Ca 124/2006-104 žalobu stěžovatelky zamítl. Důvody jeho rozhodnutí se odvíjejí od vázanosti právním názorem vysloveným v kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst. 3 soudního řádu správního; dále jen "s. ř. s."). Dne 13. 3. 2007 vydal městský soud opravné usnesení, jímž opravil v záhlaví uvedený nesprávný údaj o zástupci stěžovatelky. II. Rozsudek městského soudu ze dne 27. 12. 2006 ve znění opravného usnesení ze dne 13. 3. 2007 napadla stěžovatelka obsáhlou ústavní stížností. V ní dovozovala, že postupem správních orgánů a posléze i soudů ve správním soudnictví došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Porušeno bylo především její právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu (čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"), neboť jí nebyla zaslána výzva podle § 51 odst. 1 s. ř. s., a neměla tak možnost účastnit se projednání své věci a vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Do těchto práv bylo dále zasaženo neústavní interpretací a aplikací jednoduchého práva soudy a správními orgány, které dovodily povinnost stěžovatelky ve výši odpovídající čtyřicetidvounásobku částky uvedené v záruční listině. Tento výklad stěžovatelka označila za účelový a "fiskálně politický". Dále stěžovatelka namítala porušení práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, tím, že jí byl v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny vyměřen celní dluh bez zákonného podkladu. Tím došlo i k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Zároveň tím došlo k zásahu do principu právní jistoty coby jednoho z atributů demokratického právního státu podle čl. 1 Ústavy České republiky. III. Městský soud v Praze ve svém vyjádření především zopakoval argumentaci uvedenou v původním rozsudku, který posléze zrušil Nejvyšší správní soud. Poukázal na fakt, že k závěru, podle něhož se globální zajištění celního dluhu vztahuje do výše uvedené v záruční listině na všechny dluhy téhož celního dlužníka, dospěl nejen výkladem gramatickým, ale i systematickým, a rovněž zvážil, že ve sporu ve věci veřejného práva musí být práva a povinnosti ve znění závazku stanoveny přesně a předvídatelně, čemuž je nutné přizpůsobit i znění záruční listiny; nejasnost ve výkladu přitom nemůže jít k tíži ručitele. IV. Celní ředitelství Praha se ve svém vyjádření neztotožnilo s ústavní stížností. Za správný naopak považovalo názor vyslovený v napadeném rozsudku, jakož i v jemu předcházejícím kasačním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Vedlejší účastník rovněž citoval z usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 54/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sb. n. u."), svazek 21, usn. č. 2], z něhož dovozoval, že tímto usnesením dal Ústavní soud za pravdu výkladu, který zastávají od počátku celní orgány. Poukázal rovněž na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva č. 55631/00 a č. 55728/00, z nichž dovozoval, že předvídatelnost "závazku ručení podle ručící listiny" uvedené v příloze 25 vyhlášky č. 92/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona, nelze zpochybňovat s odvoláním se na nejednoznačnost předpisu. V. Stěžovatelka v replice uvedla, že městský soud se ve svém vyjádření v podstatě ztotožnil s právním názorem stěžovatelky. Stěžovatelka souhlasila rovněž s názorem městského soudu, že interpretace obsažená v kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byl městský soud vázán, jednostranně upřednostňuje fiskální zájem státu. Není-li však jednoznačně formulován zákon, na základě něhož má být uložena daňová povinnost, nelze této nejednoznačnosti využít v neprospěch osob soukromého práva. Stěžovatelka rovněž odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/04 (Sb. n. u., svazek 41, nález č. 85), hledajícího rovnováhu mezi fiskálními zájmy státu a právy a právem chráněnými zájmy daňového subjektu. K námitce, že stěžovatelka je profesionální institucí, která se ručením zabývá, a proto měla zachovat jistou opatrnost a předvídat rizika, a to při uvědomění si právní úpravy a výkladu zastávaného celními orgány, stěžovatelka uvedla, že v době vystavení záruční listiny na jaře roku 1996 nyní aplikovaná praxe ještě vůbec neexistovala. K nárokování vyšší částky začalo docházet teprve po vydání vyhlášky č. 135/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona. Toto tvrzení stěžovatelka rovněž dokládala vylíčením postupu celních orgánů v její věci. Konečně stěžovatelka snesla další argumenty, na základě nichž nelze akceptovat současný výklad globální záruky celními orgány, a dovozovala též nepoužitelnost rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, na něž odkazuje celní ředitelství, pro tuto věc. VI. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou vytýkající městskému soudu porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces tím, že jí nezaslal v řízení vedeném pod sp. zn. 6 Ca 124/2006 výzvu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. V důsledku toho stěžovatelka neměla možnost ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny účastnit se projednání své věci a vyjádřit se ke všem důkazům. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani přípis ze dne 27. 7. 2005, neboť se jednalo o výzvu vydanou v jiném řízení, vedeném pod sp. zn. 9 Ca 145/2005. K tomu z procesního spisu vyplynulo, že řízení o žalobě stěžovatelky bylo původně vedeno pod sp. zn. 9 Ca 145/2005. Nová spisová značka byla věci přidělena poté, co původní rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud. Ve spise je založena výzva podle § 51 odst. 1 s. ř. s. ze dne 27. 7. 2005, na niž reagovala stěžovatelka přípisem ze dne 8. 8. 2005 tak, že souhlasí s rozhodnutím soudu bez jednání. Poté, co Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2006 sp. zn. 9 Ca 145/2005 zrušil, městský soud již novou výzvu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. stěžovatelce nezasílal. Nijak nereagoval an