I.ÚS 870/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 870/25 ze dne 18. 3. 2026 Účinný prostředek ochrany při zrušení služebního poměru ve zkušební době   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného Mgr. Michalem Hledíkem, LL.M., advokátem, sídlem nám. 17. listopadu 1611, Kladno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Ads 231/2024-50 ze dne 10. 1. 2025 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 A 101/2023-96 ze dne 28. 6. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a státního tajemníka v Ministerstvu spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Ads 231/2024-50 ze dne 10. 1. 2025 a usnesením Městského soudu v Praze č. j. 17 A 101/2023-96 ze dne 28. 6. 2024 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Ads 231/2024-50 ze dne 10. 1. 2025 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 A 101/2023-96 ze dne 28. 6. 2024 se ruší. Odůvodnění: I. Podstata řešené právní otázky 1. V tomto nálezu se Ústavní soud věnuje přístupu k soudní ochraně v případě, kdy došlo ke zrušení služebního poměru ve zkušební době. Setrvává přitom na právním názoru vyjádřeném už v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1038/25 ze dne 9. 7. 2025, podle něhož řízení podle § 142 správního řádu (řízení o určení právního vztahu) nepředstavuje účinný prostředek ochrany, je-li takový postup považován za trvající zásah ve smyslu § 82 soudního řádu správního (dále také "s. ř. s."). II. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 2. Stěžovatel byl od 1. 5. 2023 ve služebním poměru u Ministerstva spravedlnosti. Státní tajemník v Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) zrušil jeho služební poměr ve zkušební době podle § 74 odst. 1 písm. f) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a to ke dni doručení oznámení (12. 6. 2023) a bez udání důvodu. 3. Stěžovatel podal k Městskému soudu v Praze "žalobu proti nezákonnému zásahu ve věci skončení služebního poměru", jejíž podstatou bylo, že vedlejší účastník postupoval nezákonně, když nezprostil stěžovatele výkonu služby (podle § 48 zákona o státní službě) bezprostředně poté, co se dozvěděl o jeho trestním stíhání, a namísto toho mu oznámil zrušení služebního poměru. Na výzvu městského soudu upravil žalobu v tom smyslu, že se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Následně ale městský soud oběma účastníkům řízení oznámil, že bude následovat právní názor obsažený v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu (odkázal na rozsudky č. j. 6 Ads 220/2023-55 ze dne 18. 4. 2024 a č. j. 6 Ads 81/2022 ze dne 30. 5. 2023, viz č. l. 71 spisu městského soudu). Jeho podstatou je, že zrušení služebního poměru ve zkušební době není spojeno s rozhodnutím služebního orgánu, a představuje místo toho trvající zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Současně seznámil stěžovatele s předběžným závěrem, že zásahová žaloba byla nepřípustná (§ 85 s. ř. s.), protože stěžovatel nevyčerpal jiný prostředek ochrany v podobě podání žádosti o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu. Stěžovatel v reakci na to tvrdil, že žádost podle § 142 správního řádu podal, a to dne 20. 6. 2023, nebylo o ní však rozhodnuto. Nadto zpochybnil účinnost ochrany touto cestou. 4. Napadeným usnesením následně městský soud žalobu odmítl jako nepřípustnou s odkazem na § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 s. ř. s. Uzavřel, že výsledkem vyčerpání postupu podle § 142 správního řádu by bylo správní rozhodnutí, proti němuž by se mohl stěžovatel bránit žalobou a dosáhnout tak soudního přezkumu. Takto však stěžovatel nepostupoval, neboť žádostí z 20. 6. 2023 se domáhal pouze vyhotovení rozhodnutí o zproštění výkonu služby, nikoli určení, zda jeho služební poměr trvá. 5. Kasační stížnost směřující proti usnesení městského soudu Nejvyšší správní soud (dále také "NSS") zamítl. Potvrdil správnost závěru, že zrušení služebního poměru podle § 74 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě nepředstavuje rozhodnutí, ale zásah ve smyslu § 82 s. ř. s., jakož i že § 142 správního řádu představuje účinný prostředek ochrany proti takovému zásahu. Omezený rozsah přezkumu v řízení podle § 142 správního řádu, na který stěžovatel v kasační stížnosti upozorňoval, je podle NSS dán povahou zrušení služebního poměru ve zkušební době. Ztotožnil se i s posouzením, že stěžovatelem podaná žádost nesměřovala k uplatnění postupu podle § 142 správního řádu. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel ústavní stížností rozporuje závěr správních soudů, že měl povinnost vyčerpat - a nevyčerpal - jiný prostředek ochrany namísto podání zásahové žaloby. Domnívá se, že v jeho důsledku mu byl odepřen přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). 7. Stěžovatel má za to, že správní soudy nesprávně zhodnotily obsah jeho žádosti z 20. 6. 2023. Tou usiloval jak o vydání rozhodnutí o zproštění výkonu služby podle § 48 zákona o státní službě, tak o "zpětvzetí, resp. zrušení oznámení o skončení služebního poměru", což považuje za žádost ve smyslu § 142 správního řádu. O ní služební orgán nijak nerozhodl, ačkoli bylo jasné, čeho se jí snažil stěžovatel docílit. 8. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho případ zrušení služebního poměru ve zkušební době byl specifický kvůli konkurenčnímu postupu podle § 48 zákona o státní službě. Právní názor obsažený v rozsudku NSS č. j. 6 Ads 220/2023-55 neměl na věc stěžovatele vůbec dopadat. Poukazuje na to, že mezi stranami neexistovala jakákoli pochybnost o tom, že služební poměr skončil. Řízení o určení, zda služební poměr trvá, by mohlo vést jen k ověření, zda bylo oznámení o zrušení služebního poměru bezvadné a bezvadně doručeno. Jeho použitím by nemohl dosáhnout nápravy. Odkazuje na usnesení sp. zn. II. ÚS 1301/20 ze dne 15. 3. 2021, které závěr o omezeném významu tohoto řízení podporuje. Řízení podle § 142 správního řádu v jeho případě nepředstavovalo účinný prostředek ochrany. Nevyčerpání tohoto prostředku proto podle jeho názoru nemohlo vést k nepřípustnosti zásahové žaloby. 9. Stěžovatel poukazuje na to, že výsledkem řízení podle § 142 správního řádu by sice bylo správní rozhodnutí, které by umožňovalo "zprocesnění" zásahu, ale ztratila by se tím jakákoli logická návaznost mezi tím, kdo je žalovaný a o čem rozhodoval, a tím, kdo jednal nezákonně a jak. Případné zrušení deklaratorního rozhodnutí podle § 142 správního řádu by nemělo žádný dopad na nadále zrušený, neexistující služební poměr. Nejde o opravný či revizní prostředek, kterým by měly být odstraňovány nezákonné zásahy v jiných řízeních; tomu svědčí i systematické zařazení tohoto institutu ve správním řádu. Stěžovatel považuje za iluzorní představu, že by v řízení podle § 142 správního řádu služební orgán někdy připustil, že postupoval nezákonně. Podle stěžovatele si byl služební orgán vědom vedeného trestního stíhání, přesto (a navzdory urgencím ze strany stěžovatele) otálel s vydáním rozhodnutí o zproštění výkonu služby (§ 48 zákona o státní službě). 10. Stěžovatel má také za to, že by bylo v rozporu s principem právní jistoty, kdyby bylo možné zpochybnit zákonnost zrušení služebního poměru ve zkušební době pomocí řízení podle § 142 správního řádu kdykoli, bez omezení lhůtou. I skutečnost, že správní řád toto řízení lhůtou neomezuje, podle stěžovatele podporuje závěr, že nebylo koncipováno jako prostředek ochrany v tak komplexní otázce, jako je ochrana osob, jejichž služební poměr byl zrušen. 11. Stěžovatel také namítá, že je rozsudek NSS nepřezkoumatelný. Nevypořádal se totiž přesvědčivě s některými kasačními námitkami, zejména co se týče odkazu na usnesení sp. zn. II. ÚS 1301/20 a postupu vedlejšího účastníka souvisejícího se stěžovatelovou žádostí z 20. 6. 2023. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud ověřil, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatel je oprávněným navrhovatelem, neboť byl účastníkem předchozího řízení, je zastoupen v souladu s § 30 zákona o Ústavním soudu. K povinnému zastoupení Ústavní soud pro úplnost doplňuje, že prakticky souběžně s ústavní stížností obdržel podání (také označené jako "ústavní stížnost") přímo od stěžovatele. S ohledem na povinné zastoupení k tomuto podání dále nepřihlížel. Ústavní soud je k řízení o ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal jiné zákonné prostředky ochrany (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 13. Ústavní soud si vyžádal spisy vedené NSS a městským soudem a požádal je jako účastníky řízení o vyjádření k ústavní stížnosti. Taktéž vyzval k vyjádření vedlejšího účastníka ř