I.ÚS 9/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 9/17 ze dne 9. 2. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného Mgr. Olgou Hudcovou, advokátkou se sídlem kanceláře Koželuhova 4274/8, 796 01 Prostějov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2016, č. j. 5 To 135/2016-132, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, č. j. 3 Tdo 1135/2016-19, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností stěžovatele, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 1. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovnost v řízení zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 23. 2. 2016, č. j. 1 T 211/2015-110, uznán vinným ze spáchání přečinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti dle ustanovení § 277 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvanácti měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu dvanácti měsíců. Skutek, který byl stěžovateli kladen za vinu, spočíval stručně řečeno v tom, že stěžovatel měl jako řidič nákladního motorového vozidla vjet na železniční přejezd již v době, kdy na tomto svítila výstražná světla, v důsledku čehož došlo k poškození zavírající se závory při jejím střetu se zadní částí vozidla řízeného stěžovatelem. 3. Proti sub 2. uvedenému rozsudku Okresního soudu v Blansku podal státní zástupce v neprospěch stěžovatele odvolání do výroku o vině i trestu, které odůvodnil tím, že správně měl být skutek kvalifikován jako trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti dle ustanovení § 273 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Krajský soud v Brně zrušil svým v záhlaví vymezeným rozsudkem sub 2. uvedený rozsudek Okresního soudu v Blansku ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. Toto své rozhodnutí odůvodnil Krajský soud v Brně tím, že se sice ztotožňuje s názorem státního zástupce, že stěžovatel při páchání skutku, kladeného mu za vinu, vyvolal obecné nebezpečí, nicméně že vzhledem k judikatuře Nejvyššího soudu, na niž konkrétně odkázal, nebyla v daném případě naplněna objektivní stránka tohoto trestného činu, neboť po jednání stěžovatele projížděl přes přejezd nákladní, nikoliv osobní vlak, a tedy nebyly splněny podmínky ohrožení nejméně sedmi lidí. Krajský soud v Brně však resumoval, že vzhledem k okolnostem případu a osobnosti pachatele byl trest uložený Okresním soudem v Blansku nepřiměřeně mírný. 4. Tento svůj závěr odůvodnil Krajský soud v Brně co do skutkových okolností zejména tím, že čin stěžovatele byl značně závažný, neboť tento vědomě vjel na železniční přejezd, ačkoliv věděl, že již byla aktivována výstražná světla a prudce v prostoru přejezdu s vozidlem manipuloval, aby se vyhnul již spouštějící se závoře. K osobě stěžovatele pak uvedl, že tento má od roku 2006 již 10 záznamů v evidenční kartě řidiče, z nichž sedm vyhodnotil jako nikoliv banální (typově se jednalo o překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci, neuposlechnutí dopravního či světelného značení, nedodržení bezpečnostní přestávky při jízdě). Přihlédl rovněž k tomu, že stěžovatel je profesionálním řidičem, který by o to více měl dbát na řádné dodržování pravidel silničního provozu. Poznamenal také, že stěžovateli jsou jistě známy případy nepochopitelných selhání řidičů a jejich následky, k čemuž odkázal na opakované případy na železničním přejezdu Studénka. 5. Stěžovatel se s touto argumentací neztotožnil a proti v záhlaví vymezenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal dovolání, a to z důvodu tvrzené nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně právního posouzení dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). V něm zejména namítal, že Krajský soud v Brně sice de iure správně kvalifikoval skutek jako trestný čin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti dle ustanovení § 277 odst. 1 trestního zákoníku, de facto však při vyměřování trestu postupoval tak, jako kdyby stěžovatel byl spáchal trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti dle ustanovení § 273 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Nejvyšší soud toto dovolání odmítl dle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou pro ně předepsány ustanovením § 265b trestního řádu. Přitom vyšel z toho, že Krajský soud v Brně vycházel při úvahách o trestu z právní kvalifikace skutku jakožto trestného činu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti dle ustanovení § 277 odst. 1 trestního řádu a z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, že nepřiměřenost trestu sama o sobě dovolací důvod nezakládá. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a jeho právo na rovné postavení v řízení před soudem zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny. Toto porušení spatřuje stěžovatel zejména v 1) uložení nepřiměřeně přísného trestu; 2) uložení exemplárního trestu; 3) uložení trestu neodpovídajícího právní kvalifikaci skutku; 4) překvapivost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně; 5) formalistické posouzení dovolání Nejvyšším soudem. Tyto námitky stěžovatel konkretizuje následovně: 7. Ad 1) stěžovatel namítl, že trest, jenž mu původně uložil Okresní soud v Blansku, byl dostatečný a plně vyhovoval všem zákonným kritériím pro uložení trestu. Přísnější trestu, uložený mu Krajským soudem v Brně, naopak těmto kritériím neodpovídá, zejména je v k diskordanci s rodinnými a ekonomickými poměry stěžovatele, neboť stěžovatel je živitelem dvou nezletilých dětí, splácí hypotéku a jeho manželka je na mateřské dovolené. Jelikož je stěžovatel řidičem z povolání, znemožnění řízení na dobu pěti let pro něj prakticky představuje vyloučení schopnosti materiálně zabezpečit svou rodinu. 8. Ad 2) stěžovatel uvedl, že jeho kauza byla nepřípadně srovnávána s tragickými a mediálně sledovanými událostmi ve Studénce z 22. 7. 2015, kde došlo k tragickému střetu rychlostního vlaku a nákladního automobilu na železničním přejezdu. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. IV. ÚS 463/97 (N 47/10 SbNU 313), v němž Ústavní soud vymezil vztah individuálně represivní, individuálně preventivní a generálně preventivní funkce trestu tak, že represe ani individuální represe nemohou být nikdy podřízeny generální prevenci. Závažnost činu stěžovatele tak byla dle jeho názoru obecnými soudy i dalšími orgány činnými v trestním řízení posuzována právě s přihlédnutím k notoricky známé tragické události ve Studénce. Stěžovatel je přesvědčen, že právě podobnost jeho činu s touto událostí byla rozhodujícím faktorem pro uložení tak přísného trestu. Dle stěžovatelova mínění však závažnost jeho případu byla podstatně menší, neboť nedošlo k žádnému následku s výjimkou poškození závory a přejezdem projížděl toliko nákladní vlak, tedy ohrožení lidských životů zde nepřipadalo v úvahu. 9. Námitka ad 3) se úzce pojí s námitkou ad 2). Stěžovatel ji vtělil již do svého dovolání a ve své ústavní stížnosti ji opakuje. Má za to, že Krajský soud v Brně kvalifikoval jeho skutek sice dle ustanovení § 277 odst. 1 trestního zákoníku, ve skutečnosti však trest ukládal v takové výši, jako kdyby šlo o trestný čin dle ustanovení § 273 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. 10. Námitku ad 4) stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí bez bližšího zdůvodnění. Z textu jeho ústavní stížnosti však vyplývá, že za porušení svého práva na spravedlivý proces považuje i skutečnost, že Krajský soud v Brně rozhodl napadeným rozsudkem překvapivě a své rozhodnutí zcela nedostatečně odůvodnil. K tomu stěžovatel odkazuje i na to, že ve věci byl původně vydán trestní příkaz, ukládající stěžovateli trest zákazu činnosti v délce trvání třic