Ústavní soud I.ÚS 935/22

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") rozhodl napadeným rozsudkem o návrhu otce [vedlejšího účastníka b)] na úpravu styku s nezletilou [vedlejší účastnicí a)] mj. tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém sudém týdnu v roce od soboty 9:00 hod do neděle 16:00 hod s tím, že místem předání a převzetí nezletilé je bydliště matky (stěžovatelky). K odvolání otce i stěžovatelky změnil Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu tak, že místem převzetí nezletilé otcem je v sobotu sudého týdne v roce bydliště matky a místem předání nezletilé matce v neděli sudého týdne v roce bydliště otce; ve zbytku rozsudek nalézacího soudu potvrdil.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozsudků; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručené práva v čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nezohledňují nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a bylo jimi porušeno i právo nezletilé vedlejší účastnice na zaručenou zvláštní ochranu dětí ve smyslu čl. 32 odst. 1 Listiny. K ústavní stížnosti stěžovatelka připojila návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatelka namítá, že předávání dítěte v místě bydliště otce je v rozporu se zájmy nezletilé, které je pouhých 19 měsíců, což dovodil i kolizní opatrovník, navrhující ponechat stávající model, tedy zajišťování dopravy otcem, který má k dispozici minimálně dva automobily (osobní a služební), kdežto stěžovatelka nemá žádný a jeho pořízení jí neumožňují majetkové poměry. Stěžovatelka je odkázána na hromadnou dopravu a s jejím využitím trvá cesta minimálně 1 hodinu 21 minut (automobilem je cesta zvládnutelná za 39 minut); taková cesta je pro nezletilou nevhodná. Stěžovatelka tvrdí, že i rozsah styku nezletilé s otcem odporuje zájmu dítěte. Obecné soudy nevyslechly psycholožku PhDr. Trpákovou, podle níž není v zájmu nezletilé, aby byla celý víkend bez matky - jde o tzv. opomenutý důkaz. Dále soudy nezohlednily důkazy o tom, že se nezletilá ze styků s otcem vrací nemocná, se zažívacími a kožními potížemi, které jsou podle stěžovatelky dány podáváním nevhodné stravy.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené praxi zastává zdrženlivý postoj při přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

Právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů (čl. 32 odst. 4 Listiny). Je-li tedy rozhodnutím soudu dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by mu mělo být umožněno stýkat se s druhým v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn [viz bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016 (N 137/82 SbNU 207)]. Odchylky od takového uspořádání musí být vždy odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, nejčastěji opět nejlepšího zájmu dítěte [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1286/18 ze dne 31. 8. 2018 (N 145/90 SbNU 353)]. Vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů nemůže ohrozit právo dítěte na styk s oběma rodiči (srov. nález sp. zn. III. ÚS 149/20 ze dne 31. 3. 2020) a náklady spojené se stykem nemohou být kladeny k tíži jen jednoho z rodičů [bod 32 nálezu sp. zn. I. ÚS 2996/17 ze dne 29. 5. 2018 (N 104/89 SbNU 529); všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jsou v souladu s výše nastíněnými východisky a nezjistil v nich žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Námitkami stěžovatelky se obecné soudy řádně zabývaly a pečlivě je ve svých odůvodněních vypořádaly.

Jde-li o místo předání a převzetí nezletilé, Ústavní soud neshledal v úvaze odvolacího soudu, podle které není pro nezletilou podstatná obtíž, musí-li spolu s matkou jednou za dva týdny absolvovat cestu z bydliště otce (místa předání), žádný exces či projev svévole nebo libovůle. Odvolací soud řádně s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vysvětlil, že zátěž spojená s realizací styku má být rovnoměrně přenesena na oba rodiče (viz bod 15 rozsudku odvolacího soudu); současně bylo zjištěno, že dopravní spojení mezi bydlišti obou rodičů je bezproblémové.

Jde-li o rozsah styku otce s nezletilou, pak z provedeného dokazování vyplývá, že otec je schopen se o nezletilou postarat i s jejím přespáním a neexistují žádné důvody, které by měly vést k omezení tohoto styku; svá skutková zjištění přitom učinily z více provedených důkazů (viz bod 16 rozsudku nalézacího soudu a bod 14 rozsudku odvolacího soudu). Nalézací soud současně odůvodnil, proč výslech psycholožky PhDr. Trpákové považoval za nadbytečný, a tudíž nejde o tzv. opomenutý důkaz, jak namítá stěžovatelka. Obecné soudy také zjistily a vyložily, že se otec o zdravotní stav nezletilé zajímá a snaží se respektovat pokyny stěžovatelky ohledně stravování. Ani tuto námitku proto nepovažuje Ústavní soud za důvodnou.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti, který sdílí osud ústavní stížnosti, Ústavní soud s ohledem na bezodkladné vyřízení věci samostatně nerozhodoval.