I.ÚS 967/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 967/23 ze dne 14. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavních stížnostech stěžovatelů 1. K. J., zastoupeného Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Růžová 1416/17, 2. M. U., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, a 3. P. K., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, směřujících proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1436/2019-15818 ze dne 24. srpna 2022, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 66/2017-14233 ze dne 22. března 2018 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j 46 T 8/2015-13676 ze dne 10. února 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Napadená rozhodnutí 1. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uznal napadeným rozsudkem vinnými stěžovatele 1. a 2. ze spáchání (I) zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 a 3 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství a (II) zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a v části II a) ve stádiu pokusu. Třetího stěžovatele uznal nalézací soud vinným ze spáchání zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 a 3 trestního zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za uvedené jednání ve vztahu k 1. stěžovateli nalézací soud upustil od souhrnného trestu vzhledem k trestu uloženému mu rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 4 T 51/2013 ze dne 27. dubna 2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") sp. zn. 4 To 68/2016 ze dne 8. prosince 2016. Druhému stěžovateli uložil nalézací soud úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let ve věznici s dozorem a trest zákazu činnosti - výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Třetímu stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří let ve věznici s dozorem a peněžitý trest ve výši 1 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců; současně jej zprostil obžaloby pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku ve formě účastenství, neboť nebylo prokázáno, že se stíhaného jednání dopustil. 2. K odvolání státního zástupce i stěžovatelů odvolací soud částečně zrušil rozsudek nalézacího soudu ohledně 1. stěžovatele ve výroku, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu a ohledně 2. a 3. stěžovatele o způsobu výkonu trestu. Odvolací soud rozhodl nově tak, že prvnímu stěžovateli za zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem nalézacího soudu, a dále za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 trestního zákona, účinného do 31. prosince 2009, kterým byl uznán vinným rozsudkem nalézacího soudu sp. zn. 46 T 6/2015 ze dne 23. března 2017, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu sp. zn. 4 To 23/2017 ze dne 26. října 2017, uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let ve věznici s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Odvolací soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku nalézacího soudu sp. zn. 46 T 6/2015 ze dne 23. března 2017, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu sp. zn. 4 To 23/2017 ze dne 26. října 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke zrušení podkladu. Ohledně 2. a 3. stěžovatele rozhodl odvolací soud tak, že je pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. 3. Nejvyšší soud dovolání všech stěžovatelů odmítl napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněná. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé podali ústavní stížnosti samostatně; jejich trestná činnost byla provázána a vzhledem ke shodnému obsahu byly jejich návrhy spojeny ke společnému projednání. První a druhý stěžovatel byli statutárními zástupci akciové společnosti vyrábějící palivo, v níž každý držel 50 % akcií. Stíhané jednání spočívalo v tom, že 2. stěžovatel uzavíral smlouvy, podle kterých společnost 3. stěžovatele měla akciové společnosti poskytovat poradenské služby, přičemž odměna byla stanovena úměrně k palivu dodanému na základě poskytnutých rad. V průběhu let 2009 až 2011 odsouhlasili 1. a 2. stěžovatel proplacení faktur na úhradu poradenské činnosti v celkové výši téměř 20 milionů korun a tyto platby zahrnuli jako výdaj do výpočtu daně z příjmu právnických osob. Obecné soudy uzavřely, že poradenské služby nebyly reálně poskytnuty, uvedená částka byla vyvedena z majetku akciové společnosti a současně s tím byla zkrácena daň. 5. Podle stěžovatelů byly obchodní smlouvy řádně uzavřeny, plnění bylo pod kontrolou auditorů a poradenství mělo reálný dopad na hospodaření akciové společnosti. Rozhodnutí přijmout poradenství bylo učiněno s nejlepším vědomím a úmysly a od uzavření smluv bylo možno očekávat budoucí efekt. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jejich vina nebyla prokázána, v řízení vyvstaly pochybnosti a bylo namístě uplatnit presumpci neviny a z ní plynoucí zásadu in dubio pro reo [viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. listopadu 2000 (N 181/20 SbNU 267), sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. dubna 2009 (N 103/53 SbNU 293), sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. března 2009 (N 65/52 SbNU 635) či sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. července 2013 (N 132/70 SbNU 221)]. Stěžovatelé namítají porušení zásady nullum crimen sine lege, neboť popsaným jednáním nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku; akciové společnosti nemohla vzniknout škoda a pouhý odkaz na § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), není postačující, což do jisté míry připustil i Nejvyšší soud (odst. 158). První a druhý stěžovatel byli 100% vlastníky akciové společnosti, a nespravovali tedy cizí majetek. Mají za to, že je-li osoba společnosti odlišná od osoby společníka, neznamená to, že je cizí osobou a jde o cizí majetek. Škodu uplatnila akciová společnost teprve tehdy, kdy 1. a 2. stěžovatel již nebyli jejími statutárními zástupci. Společníci mohou, jsou-li ve shodě a plní-li závazky vůči ostatním subjektům, nakládat s majetkem podle svého uvážení (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1081/2004 ze dne 31. ledna 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005 ze dne 24. března 2005, či usnesení velkého senátu sp. zn. 15 Tdo 294/2009 ze dne 26. srpna 2009). Jednání obecných soudů ve své věci považují za "ultima ratio" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 564/2000 ze dne 8. listopadu 2001 (N 169/24 SbNU 255)] a v rozporu se subsidiaritou trestní represe (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku). Třetí stěžovatel uvádí, že poradenství přispělo k rozvoji akciové společnosti a odměna byla zasloužená; nebyl prokázán úmysl neposkytovat poradenství a jeho účastenství nebylo správně posouzeno. Neví, jak měl pomoci vzniku škody, nebyl-li prokázán skutečný (zastřený) důvod k vyvedení prostředků akciové společnosti. 6. První a druhý stěžovatel rovněž zpochybňují naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Nebyla-li prokázána fiktivnost poradenství, nemohlo být plnění protiprávní a šlo o náklad na zajištění (budoucích) příjmů. V roce 2011 byla akciová společnost ve ztrátě, nemohla krátit daně, neboť zkrácením daně není neoprávněné zvýšení daňové ztráty. Mezi provedeným dokazováním a právními závěry spatřují stěžovatelé extrémní nesoulad, namítají, že obecné soudy se nevypořádaly (opomenuly) s jimi navrženými důkazy, jejich námitky zlehčovaly, nebraly je na zřetel, získané informace uváděly mimo příslušný kontext, a naopak upřednostnily důkazy v neprospěch obžalovaných, uplatnily analogii v jejich neprospěch a nešlo o volné hodnocení důkazů [viz nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. listopadu 1994 (N 46/2 SbNU 87)]. 7. První stěžovatel dále namítá, že nebyla zohledněna míra jeho zapojení, na rozdíl od 2. stěžovatele a dalšího (mírněji potrestaného) odsouzeného neuzavíral smlouvy a jeho srozumění, že jde o plnění bez důvodu, bylo dovozeno z vystavených faktur, přestože neměl povědomí, čeho se týkají; pokyn k jejich proplácení dával, při miliardovém obratu,