II.ÚS 101/16

Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo do jeho práv dle čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 89 odst. 2 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 11. 2015 č. j. 5 C 177/98-1313.

Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že v řízení vedeném o náhradě škody a náhradě nemajetkové újmy (za niž mají odpovídat vedlejší účastníci), které bylo zahájeno dne 21. 8. 1998 a v němž vystupuje v postavení žalobce, učinil dne 2. 11. 2015 dispoziční úkon - změnu žaloby dle § 95 o. s. ř., jíž se namísto původně žalobou uplatněného nároku ve výši 581 759, 50 Kč domáhal zaplacení částky 807 620, 50 Kč. Tato změna žaloby však nebyla soudem připuštěna, o čemž měl tento vydat usnesení na tiskopisu vzor 096 o. s. ř., které však v rozporu s ustanovením § 169 o. s. ř neobsahuje odůvodnění. Stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na nález II. ÚS 3717/14 ze dne 21. 7. 2015), s níž je dle něj tento postup soudu v rozporu, a uvedl, že postupem soudu bylo zasaženo jeho právo na spravedlivý proces. Ústavní stížnost dále obsahuje rekapitulaci všech předchozích trestních i občanskoprávních řízení souvisejících s projednávanou věcí.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud předně podotýká, že je dle čl. 83 Ústavy orgánem ochrany ústavnosti a není součástí soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc je omezena toliko na přezkum postupu a rozhodnutí obecných soudů z hlediska dodržení ústavních principů. Ústavní stížností nelze proto docílit "nadinstančního" přezkumu zákonnosti či správnosti rozhodnutí či postupu obecných soudů. Ústavní soud může do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasáhnout jen, shledá-li, že v řízení před nimi vedeném či rozhodnutím jimi vydaným došlo k porušení základních práv a svobod. Tvrzená nezákonnost rozhodnutí či porušení procesních předpisů nemusí být vždy důvodem k poskytnutí ochrany v řízení před Ústavním soudem, neboť takové pochybení soudu nepředstavuje vždy zároveň porušení základních práv a svobod (viz též nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

Ústavní soud si vyžádal od Okresního soudu v Pardubicích spis k věci pod sp. zn. 5 C 177/98. Po jeho prostudování dospěl k následujícím závěrům. Jakkoli si je Ústavní soud vědom existence své konstantní judikatury k předložené otázce (např. nález sp. zn. I. ÚS 4181/12 ze dne 7. 5. 2013, nález sp. zn. II. ÚS 801/08 ze dne 9. 10. 2008, či stěžovatelem citovaný nález II. ÚS 3717/14 ze dne 21. 7. 2015, a další), v daném případě je třeba přihlédnout zejména k jeho individuálním okolnostem. Podání stěžovatele, jež mělo být změnou žaloby, obsahovalo toliko doplnění dalších skutečností, resp. výčet movitých věcí, které měly tvořit bezpodílové spoluvlastnictví s jeho bývalou manželkou nebo patřit do jeho výlučného jmění a dalších nesourodých tvrzení o existenci movitých věcí, jež mu měly být vedlejšími účastníky odcizeny.

Ústavní soud podotýká, že ochrana tvrzeného porušení ústavně chráněných práv stěžovatele Ústavním soudem je subsidiární ochraně těchto práv poskytované obecnými soudy. Ve stále probíhajícím řízení i k tomuto účelu slouží i opravné prostředky, včetně stěžovatelem podaného odvolání v projednávané věci (srov. přiměřeně i usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13). Tím spíše je zde proto třeba uplatnit obecný princip ústavního přezkumu, podle nějž je Ústavní soud vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné správy (např. usnesení ze dne 5. 9 2001 sp. zn. I. ÚS 339/01, usnesení ze dne 28. 3. 2000 sp. zn. I. ÚS 117/2000).

Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.