II.ÚS 102/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 102/17 ze dne 19. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti BONVER WIN, a. s., sídlem Cholevova 1530/1, Ostrava, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8 - Karlín, v substituci Mgr. Janem Kramperou, advokátem sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 32 Cdo 2081/2016-203, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2015 č. j. 6 Cmo 164/2015-169 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2015 č. j. 33 Cm 100/2012-139, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 4. 2015 č. j. 33 Cm 100/2012-139 ve výroku I. uložil stěžovatelce (žalované) zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) úrok a úrok z prodlení z částek ve výši a za období specifikované v tomto výroku. Dále zastavil řízení o zaplacení částky 15 000 000 Kč (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 2 245 Kč (výrok III.) a "Českému státu" částku 494 410 Kč na soudní poplatek za žalobu (výrok IV.). 3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 29. 10. 2015 č. j. 6 Cmo 164/2015-169 potvrdil rozsudek městského soudu v napadených výrocích I., III. a IV. (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Vrchní soud ve shodě s městským soudem vyšel ze zjištění, že stěžovatelka byla dlužnicí obchodní společnosti PetroJet, s. r. o. z úvěrové smlouvy, jejímž obsahem byla i dohoda o splatnosti a o výši úroků. Vedlejší účastnice řízení pak byla jako správce majetku obchodní společnosti PetroJet, s. r. o. zajištěného v trestním řízení podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 279/2003 Sb."), pověřena jeho vymáháním a byla tak v souladu s právními předpisy a rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení aktivně legitimována k podání žaloby. 4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016 č. j. 32 Cdo 2081/2016-203 odmítnuto, neboť nebylo přípustné. K námitce stěžovatelky ohledně otázky posouzení nezbytnosti předchozího souhlasu soudu s podáním žaloby Nejvyšší soud uvedl, že je nepochybné, že vedlejší účastnice řízení vykonávala správu zajištěného majetku a byla k podání žaloby legitimována rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), policejních orgánů i vrchního státního zastupitelství. Vycházela-li stěžovatelka z jiného skutkového stavu, nezpochybňovala právní posouzení věci. K tomu Nejvyšší soud ještě podotkl, že podle § 10 odst. 1 písm. f) zákona č. 279/2003 Sb. ve znění účinném do 31. 5. 2015, ten, kdo vykonává správu zajištěného majetku, je povinen tento majetek chránit tím, že průběžně sleduje, zda dlužníci včas a řádně plní své závazky, a zejména včasným uplatněním a vymáháním práv, která jinak přísluší vlastníku, věřiteli nebo majiteli cenných papírů, zamezovat promlčení nebo zániku těchto práv. V otázce účinků inhibitoria vyvolaného exekučním příkazem vůči pohledávce vymáhané vedlejší účastnicí řízení pak dovolání stěžovatelky nenaplnilo požadavek určitého vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítala-li stěžovatelka, že se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ohledně požadavků kladených na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí, nepovažoval Nejvyšší soud její tvrzení, že rozsudek vrchního soudu neobsahuje řádné odůvodnění, za otázku procesního práva, proto nebyla tato námitka případné vady řízení relevantní. Nadto stěžovatelka neuvedla žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterého se měl vrchní soud podle jejího názoru odchýlit. K tomu Nejvyšší soud dodal, že soud je povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 997/09 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 32 Cdo 3000/2012]. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, vrchní soud se námitkami žalované zabýval a vypořádal se s nimi v dostatečném rozsahu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje skutkovému stavu a rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí. Brojí především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nesouhlasí s tím, že by nevymezila konkrétně právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi vyřešena a že Nejvyšší soud vyhodnotil otázku právního posouzení jako nové skutkové tvrzení. Dále namítá, že Nejvyšší soud dospěl k nesprávnému závěru o tom, že nedostatečné odůvodnění rozhodnutí není dovolacím důvodem a konečně, že nesprávně interpretoval jednu z jí předestřených otázek. Tato jednotlivá pochybení posléze podrobněji v ústavní stížnosti rozebírá. Domnívá se, že její dovolání žádnými nedostatky při vymezení přípustnosti (zejména v otázce posouzení nezbytnosti předchozího souhlasu soudu s podáním žaloby a v otázce posouzení účinků inhibitoria) netrpělo, a pokud je Nejvyšší soud odmítl pro vady, postupoval protiústavně. Rovněž se věnuje otázce nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, v jehož absenci spatřuje dovolací důvod. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž absence řádného odůvodnění představuje porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], přičemž jakákoliv námitka, jejíž podstatou je porušení ústavně zaručených práv a svobod, je uplatnitelná jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a proto se měl Nejvyšší soud dovoláním věcně zabývat. Nejvyššímu soudu rovněž vytýká, že nijak nevysvětlil, co je myšleno pod předchozím souhlasem krajského soudu s podáním žaloby. Stěžovatelka konečně namítá i vady rozsudku vrchního soudu, který se nikterak nevypořádal s otázkou zániku práva na uspokojení pohledávky v souvislosti s účinky inhibitoria podle § 191 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Vrchnímu soudu vytýká, že se pouze omezil na rekapitulaci obsahu rozhodnutí městského soudu a otázkou stěžovatelky ohledně zániku práva a účinků inhibitoria se nikterak nezabýval. 6. V přípisu ze dne 19. 4. 2017 stěžovatelka poukázala na to, že její další skutkově i právně totožné věci, v nichž podala dovolání k Nejvyššímu soudu (věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Cdo 3852/2016 a sp. zn. 33 Cdo 3230/2016), nebyly dosud rozhodnuty, přičemž již uplynula šestiměsíční lhůta podle § 243c odst. 1 o. s. ř., z čehož usuzuje, že tato dovolání musejí splňovat veškeré náležitosti podle § 241a o. s. ř. a jsou věcně projednatelná. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy Č