II.ÚS 1051/21

V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 20. dubna 2021, navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na bezplatnou pomoc obhájce dle čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel dne 12. srpna 2020 podal v postavení odsouzeného u Okresního soudu v Trutnově žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, která mu byla poskytována v režimu obhajoby nutné. Okresní soud v Trutnově výše napadeným usnesením rozhodl tak, že stěžovatel nárok na bezplatnou obhajobu dle § 33 odst. 2 trestního řádu nemá (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost nahradit ve smyslu § 155 odst. 1 ve spojení s § 152 odst. 1 písm. b) trestního řádu státu odměnu a hotové výdaje v celkové výši 8 228 Kč, které stát proplatil obhájci, jež byl stěžovateli ustanoven (výrok II). Okresní soud došel v odůvodnění napadeného usnesení stručně řečeno k závěru, že u stěžovatele, byť aktuálně nemá dostatek peněžních prostředků k náhradě nákladů na nutnou obhajobu, nevznikly s ohledem na jeho osobní, zdravotní a další poměry podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a byl poučen o možnosti požádat o povolení náhrady nákladů na nutnou obhajobu v přiměřených splátkách.

Proti napadenému usnesení Okresního soudu v Trutnově podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové postupem dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl, když se ztotožnil se závěry okresního soudu, které jen podrobněji rozvedl.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na bezplatnou pomoc obhájce dle čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Věcně stěžovatel argumentuje tím, že soudy jsou při rozhodování o tom, zdali má některý odsouzený nárok na bezplatnou obhajobu, povinny vycházet "jen a jen" z nemajetnosti odsouzeného zjištěné v době rozhodování, což soudy v projednávané věci neučinily, neboť nedovoleně přihlédly k jeho výdělkovým poměrům a nedovoleně řešily další otázky týkající se osoby odsouzeného, jeho charakteru a povahy páchané trestné činnosti. Na podporu své argumentace stěžovatel poukazuje na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, a to konkrétně nálezy ze dne 23. dubna 2019 sp. zn. I. ÚS 3966/17 (N 69/93 SbNU 341), ze dne 8. října 2019 sp. zn. IV. ÚS 2590/19 a ze dne 1. září 2020 sp. zn. II. ÚS 1411/20 (vše dostupné též na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozhodnutím, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z důvodu její bagatelnosti.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem.

Výše celkových nákladů na obhajobu (8 228 Kč), které byly předmětem rozhodování obecných soudů, činí věc z kvantitativního hlediska věcí zjevně bagatelní, a proto by mohl být (kvazi)meritorní přezkum a případný kasační zásah Ústavního soudu opodstatněn jen při současném naplnění kvalitativního hlediska věci, které by spočívalo ve skutečně extrémním rozhodnutí obecných soudů přivozujících zřetelný zásah do ústavně garantovaných základní práv a svobod stěžovatele [k problematice bagatelních sporů a rozlišování tzv. kvantitativních a kvalitativních hledisek viz např. nález ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)]. Jinými slovy řečeno, aby mohl být opodstatněn přezkum věci Ústavním soudem, muselo by i přes jinak kvantitativně bagatelní hodnotu kauzy dojít k situaci, kdy se napadená rozhodnutí jejich intenzitou a účinky dotýkají samotné podstaty a smyslu ústavních práv na soudní ochranu a spravedlivý proces (popř. na bezplatnou pomoc obhájce za zákonem stanovených podmínek). O takový stav však v dané věci nejde. Ústavní soud zdůrazňuje, že z obsahu stížnosti ani napadených rozhodnutí neplyne, že by stěžovatel kdykoli tvrdil, že se mu vlastní nutné obhajoby včas a v potřebném rozsahu v jeho trestní věci nedostalo. Naopak z obsahu usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. srpna 2020 č. j. 3 T 163/2019-212, které stěžovatel k ústavní stížnosti připojil, a jímž uvedený soud rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů obhájce, se podává, že se stěžovateli obhajoby dostalo v rozsahu od převzetí a přípravy obhajoby až po sepis odvolání a účast obhájce na jednání před odvolacím soudem (přitom týmž obhájcem je stěžovatel zastoupen i v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem). Stejně tak má Ústavní soud za to, že za daných okolností nelze ani rozumně dojít k závěru, že by povinnost k náhradě nákladů na nutnou obhajobu v dané výši měla stěžovatele jakkoli nepřiměřeně dluhově zatížit či jinak vážně, popř. trvaleji zasáhnout do jeho práv.

Ústavní soud si je vědom nosných závěrů své prejudikatury, na níž se stěžovatel odkazuje (viz bod 4 výše), nicméně ani z této neplyne požadavek na mandatorní ústavněprávní přezkum bagatelních rozhodnutí o bezplatné obhajobě. Snaha dovodit z dané prejudikatury opačný závěr by dle názoru Ústavního soudu byla v rozporu s kompetencemi, úkoly a postavením Ústavního soudu.

K projednávané věci tak Ústavní soud shrnuje, že ústavní rozměr práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, potažmo práva na bezplatnou obhajobu za zákonem stanovených podmínek, je vždy zapotřebí poměřovat i danou výší nákladů na (nutnou) obhajobu v té které věci u konkrétního odsouzeného, a nejsou-li poměry odsouzeného v době posuzování otázky bezplatnosti (nutné) obhajoby mimořádně nepříznivé, jen stěží může povinnost k náhradě státem zaplacených nákladů na obhajobu v bagatelní výši vykazovat potencionalitu zásahu do ústavně garantovaných práv odsouzeného (v tomto ohledu se projednávaná věc zásadně odlišuje od situací, kdy si např. zadlužené osoby v úpadku, systematicky a dlouhodobě diskriminované osoby, či jinak vážně znevýhodněné osoby nejsou schopny pro svoji nemajetnost v reálném čase, tj. při dodržení lhůt stanovených trestním řádem či plynoucí z praxe orgánů činných v trestním řízení, vůbec obstarat potřebného obhájce).

K tezi stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, která je založena na úvaze, že stát prostřednictvím institutu nutné obhajoby "vnucuje" právní pomoc osobám, které pak trestá nezákonným uložením "peněžitého trestu" spočívajícím v povinnosti nahradit státu náklady na nutnou obhajobu státem vynaložené, Ústavní soud pouze stručně podotýká, že nutnou obhajobu považuje za důležitou pojistku svědčící obviněným, která nezanedbatelně přispívá k co možná nejúčinnější ochraně jejich práv a k naplňování zásad a principů trestního soudnictví. Tento institut je v materiálních právních státech určitým standardem, jeho fungování je v obecném zájmu spravedlnosti a takováto jeho devalvace není přiléhavá. Stěžovatel byl v trestní věci, v níž byl obhajován, shledán vinným přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 a 2 písm. a) a c), maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) a neoprávněného užívání cizí věci dle § 207 odst. 1 trestního zákoníku. Skutkově šlo o recidivu řízení odcizených motorových vozidel pod vlivem alkoholu a za tyto skutky byl stěžovatel nakonec odsouzen k nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody. Aniž by Ústavní soud jakkoli zlehčoval dopady trestního postihu do života stěžovatele, nelze nevidět, že z praktického hlediska do budoucna stěžovateli postačí, aby se vyvaroval páchání další trestné činnosti - poté bude jím tvrzených obtíží spojených s nutnou obhajobou ušetřen.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí řeší bagatelní věc, která nevykazuje z pohledu kvantitativního ani kvalitativního zvýšený význam, a z hlediska zachování ústavnosti tak nepřesahuje kauzu samotnou. Ústavní soud ve věci nespatřuje potřebnou ústavněprávní dimenzi a je toho názoru, že napadená rozhodnutí nemohou představovat zásah do ústavně garantovaných základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.