II.ÚS 1093/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1093/15 ze dne 8. 9. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Xenie Preiningerové, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem Zelená 267, Pardubice, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2015, č. j. 1 As 217/2014-54, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byly porušeny ústavní principy, vyplývající z čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), resp. byla porušena její základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. 10 A 109/2014-95. Tímto rozsudkem městský soud zamítl její správní žalobu, jíž se domáhala vyslovení, že schválení "Edukačního materiálu o bezpečném užívání a minimalizaci rizik při použití léčivých přípravků Mifegyne(r) a Mispregnol(r)", ve znění schváleném Státním ústavem pro kontrolu léčiv ze dne 11. 11. 2013 a ze dne 16. 12. 2013 (dále jen "edukační materiál"), bylo nezákonné. Státní ústav pro kontrolu léčiv takto postupoval za situace, kdy svými rozhodnutími ze dne 5. 6. 2013, č. j. sukl 102764/2013 a sukl 102688/2013, nejdříve rozhodl o registraci léků Mispregnol(r) a Mifegyne(r), přičemž je oba zařadil do kategorie léků vydávaných pouze na lékařský předpis a v obou případech stanovil výrobci léku povinnost, aby nejpozději dva měsíce před uvedením léčivého přípravku na trh v České republice mu předložil ke schválení edukační materiály o zacházení s léčivým přípravkem pro lékaře a pacientky tak, aby byla zajištěna minimalizace rizik a jeho bezpečné užívání. V obou případech bylo rovněž stanoveno, že léčivý přípravek může být vydán jen na základě lékařského předpisu předepsaného lékařem se specializovanou způsobilostí v oboru gynekologie a porodnictví, a to pouze poskytovateli zdravotních služeb poskytujícímu zdravotní služby formou lůžkové péče. 3. Stěžovatelka (zaměstnankyně působící na gynekologicko-porodnickém oddělení Nemocnice Třebíč a poskytovatelka zdravotních služeb v oboru gynekologie a porodnictví) s tímto postupem Státního ústavu pro kontrolu léčiv ve své správní žalobě nesouhlasila, neboť byla toho názoru, že předmětný edukační materiál je zejména v rozporu se zákonem č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, z něhož vyplývá požadavek, aby celé umělé přerušení těhotenství (včetně vypuzení plodu) bylo provedeno v zařízení ústavní péče, které jediné může zabezpečit svými kvalifikovanými zdravotnickými pracovníky potřebnou odbornost a dodržení hygienických podmínek. S ohledem na tyto legislativní podmínky bylo dle stěžovatelky nezbytné odpovídajícím způsobem stanovit omezení výdeje nejen z hlediska specializované způsobilosti předepisujícího lékaře, nýbrž i z hlediska místa a způsobu použití předmětného přípravku, což prý ovšem Státní ústav pro kontrolu léčiv neučinil, když ex post schválil předmětný edukační materiál, ve kterém se výslovně předpokládá a upravuje jako obvyklý postup, aby došlo k ukončení těhotenství mimo zdravotnické zařízení. 4. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností ztotožnil s právními závěry městského soudu, v nichž se městský soud podrobně zabýval stěžejní otázkou daného řízení, tj. zda je edukační materiál závazný a jeho schválení je tedy způsobilé zasáhnout do právní sféry stěžovatelky. Nejvyšší správní soud (shodně s městským soudem) dovodil, že "ač adresátem edukačních materiálů jsou jak pacienti, tak i lékaři, jejich účelem není závazně určovat léčebné postupy. Účelem je pouze informovat. (...) Edukační materiál není pro lékaře závazný. Představuje pouze jednu z informací, které musí lékař při výkonu svého povolání vážit. Lékař musí vzít edukační materiál v potaz a následně v kontextu dalších dostupných informací se rozhodnout, zda podle něj bude postupovat." Tzv. postup lege artis (ve smyslu ustanovení § 4 odst. 5 a § 45 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách), jehož se stěžovatelka coby lékařka dovolávala, proto nelze dle Nejvyššího správního soudu ztotožňovat s postupem popsaným v edukačním materiálu. "Edukační materiály mohou, ale nemusí popisovat lege artis postup. Jejich následování může, ale nemusí být postup lege artis. Stejně tak odchýlení se od nich není automaticky postup non lege artis. [...] o správném postupu vždy nakonec rozhoduje lékařův samostatný úsudek. Schematizace medicíny na dodržování edukačních materiálů není možná. [...] Edukační materiál tak poskytuje jakýsi informační odrazový můstek pro lékařské rozhodování. Nikoliv však dogma. [...] Lékař tedy musí mít vždy, alespoň implicitně, nějaké důvody pro jím zvolený postup. Edukační materiály na jeho povinnosti odůvodnění nic nemění." Proto Nejvyšší správní soud konstatoval, že "jelikož edukační materiál není pro stěžovatelku závazný, jeho schválení nelze považovat za přímý zásah do jejích práv a povinností. Ty jsou stále stejné - poskytovat péči na náležité odborné úrovni", a následně uzavřel, že "městský soud posoudil správně, že úkon Ústavu spočívající v souhlasu s edukačním materiálem se dotknout právní sféry stěžovatelky nemohl. Stěžovatelka proto neměla aktivní procesní legitimaci dožadovat se toho, aby se soud zabýval tím, zda edukační materiál odporuje zákonu o umělém přerušení těhotenství, resp. zda jeho následování nezakládá riziko trestní sankce" (str. 6 - 8 rozsudku). 5. Nejvyšší správní soud tak neshledal důvodnými kasační námitky stěžovatelky, které do značné míry předestřela již v řízení o jí podané žalobě před městským soudem. Stěžovatelka v nich především zpochybňovala samotné právní závěry městského soudu ohledně posouzení otázky závaznosti edukačního materiálu. Nadto namítala vady v procesním postupu městského soudu v rámci dokazování. 6. Obdobnou argumentaci stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, neboť má za to, že výše uvedenými právními závěry městský soud a také Nejvyšší správní soud, který je následně svým rozhodnutím aproboval, zasáhly do jejích ústavně zaručených základních práv. Stěžovatelka tak setrvává na svém stanovisku, že obecné soudy pochybily při posouzení klíčové otázky ohledně posouzení závaznosti edukačního materiálu, když i nadále zastává názor, že edukační materiály jsou závazné, a předmětný edukační materiál, schválený Státním ústavem pro kontrolu léčiv, je v rozporu se zákonem (zejména s ustanovením § 7 zákona o umělém přerušení těhotenství), a proto i v ústavní stížnosti s jejich dílčími právními závěry polemizuje. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (i jemu předcházejícího rozsudku Měs