II.ÚS 1120/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1120/15 ze dne 16. 12. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Žandovského, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem Jungmanova 1031, Kyjov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2014, č. j. 38 Co 425/2012-213, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 38 Co 425/2012-218, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 3996/2014-262, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zčásti (podrobněji viz níže) splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Předmětem řízení, předcházejícího nyní projednávané ústavní stížnosti, byla žaloba města Kyjov, podaná k Okresnímu soudu v Hodoníně, jíž se domáhalo určení, že je "výlučným vlastníkem nemovitostí pozemku st. X1 o výměře 209 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku st. X2 o výměře 1501 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), budovy č. p. (výroba) nacházející se na pozemku st. p. X2 a budovy bez čp/če nacházející se na pozemku st. X1, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Kyjov na LV č. X3 pro katastrální území Kyjov (dále jen "předmětné nemovitosti")." Předmětné nemovitosti byly sice na základě kupní smlouvy s dohodou o předkupním právu, uzavřené dne 10. 8. 1994 mezi starostou města Kyjov, Ing. Janem Letochou a jeho zástupcem Štěpánem Poláškem a stěžovatelem (tehdy majitelem provozovny FALCO), prodány za kupní cenu 878.708 Kč stěžovateli, nicméně důvodem podání žaloby bylo tvrzení žalobce, že se tak stalo v rozporu se záměrem města Kyjov prodat nemovitost č. X4, zveřejněném na úřední desce dne 10. 12. 1992 (dále též "záměr obce"), a s rozhodnutím zastupitelstva města Kyjov ze dne 29. 3. 1993. Zjednodušeně řečeno, předmět uvedené kupní smlouvy se stal sporným z důvodu výčtu prodávaných nemovitostí, kdy žalobce namítal, že došlo k převodu obecního majetku za jiných podmínek a v jiném rozsahu (předmětem kupní smlouvy neměla být budova "bez č. p./č. e. nacházející se na pozemku St. X1" - varna pivovaru), než které byly obsaženy v uvedeném záměru obce i rozhodnutí zastupitelstva města, a jedná se tedy o absolutně neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku z roku 1964. 3. Okresní soud v Hodoníně uvedené žalobě (v pořadí již druhým) rozsudkem ze dne 23. 3. 2012, č. j. 7 C 136/2009-156, vyhověl a určil, že výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí je město Kyjov, neboť dospěl k závěru, že "s ohledem na nesoulad mezi záměrem obce prodat nemovitosti, rozhodnutím zastupitelstva žalobce a předmětem kupní smlouvy, je uvedená smlouva postižena absolutní neplatností podle § 39 obč. zák. Žalobce totiž převedl svůj majetek na (stěžovatele) za jiných podmínek, než které byly obsaženy v obecním záměru" (výrok I.). Vycházel mj. ze zjištění, že z obsahu uvedeného rozhodnutí zastupitelstva města Kyjov vyplývá, že samotná kupní cena za předmětné nemovitosti "bude stanovena znaleckým posudkem po odpočtu hodnoty varny a přípočtu hodnoty pozemku", tzn., že prodej varny pivovaru v záměru města nebyl. S ohledem na okolnosti případu (které okresní soud v odůvodnění blíže rozvedl) pak konstatoval, že stěžovatel "nemohl být ani v dobré víře a tudíž nebyla splněna jedna z podmínek pro vydržení vlastnického práva podle § 134 obč. zák.". 4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž namítal nesprávné právní posouzení věci ze strany okresního soudu, pokud na straně jedné konstatoval absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy, na straně druhé pak odmítl jím vznesenou námitku nabytí svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem vydržením. Pro úplnost je vhodné doplnit, že odvolání podal původně i žalobce z důvodu nesprávného označení předmětných nemovitostí, nicméně následně vzal své odvolání zpět, a proto krajský soud řízení o něm zastavil. Krajský soud v Brně v ústavní stížností napadeném rozsudku (ve znění citovaného opravného usnesení) shledal odvolání stěžovatele zčásti důvodným, když sice jako věcně správný (ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu, nicméně pouze v té části, v níž bylo určeno, že "výlučným vlastníkem budovy bez č. p./č. e. (bydlení) nacházející se na pozemku St. X1 je město Kyjov" (výrok II.). Výrokem III. naopak krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že "se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že výlučným vlastníkem" předmětných nemovitostí je město Kyjov. Výrokem IV. pak rozhodl o povinnosti žalobce nahradit stěžovateli na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 21.929 Kč. 5. Krajský soud se ztotožnil s právním závěrem okresního soudu ohledně absolutní neplatnosti (ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku z roku 1964) předmětné kupní smlouvy z důvodu jejího nesouladu s původním záměrem města Kyjov prodat nemovitosti, nicméně dospěl k závěru, že se vztahuje toliko pouze k té části, v níž mělo dojít k převodu uvedené nemovitosti "bez č. p./č. e. nacházející se na pozemku St. X1" (varny pivovaru). Ve vztahu k této nemovitosti nadto krajský soud konstatoval, že ji stěžovatel nemohl nabýt ani vydržením, neboť "neměl žádný důvod domnívat se, že je jejím vlastníkem, kdy ze všech listinných důkazů vyplývá, že mu muselo být známo, že kupní cena, kterou za nemovitost zaplatil, byla stanovena po odpočtu ceny tohoto objektu bez č.p./č.e." Ve vztahu k ostatním nemovitostem naopak krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť "tyto byly uvedeny v záměru města z 10. 12. 1992,... a staly se součástí kupní smlouvy ze dne 10. 8. 1994.". 6. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal dovolání jak stěžovatel, tak i žalobce, v nichž shodně (z odlišných hledisek) namítali jednak rozpor jeho závěrů s judikaturou Nejvyššího soudu, jednak zpochybňovali výrok IV. o nákladech řízení. Žalobce nesouhlasil s "měnícím" výrokem III. rozsudku krajského soudu, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci, kdy se prý krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ve vztahu k otázce absolutní neplatnosti převodní smlouvy pro nedodržení postupu pro její uzavírání podle zákona o obcích (tehdy platného zákona České národní rady č. 367/1990 Sb., který byl s účinností od 12. 11. 2000 nahrazen zákonem č. 128/2000 Sb.) a posouzení rozsahu její neplatnosti podle občanského zákoníku z roku 1964. Stěžovatel naopak zpochybňoval správnost výroku II. rozsudku krajského soudu, a to z důvodu, že předmětnou kupní smlouvu vyhodnotil jako neplatnou, ačkoliv obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Nadto nesouhlasil ani se způsobem posouzení otázky existence dobré víry při nabytí vlastnického práva k uvedenému objektu vydržením. 7. Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozsudku shledal důvodné dovolání žalobce, zatímco dovolání stěžovatele shledal důvodné pouze v části směřující do nákladového výroku IV. rozsudku krajského soudu. Proto ve výroku I. dovolání stěžovatele podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl, ve výroku II. pak napadený rozsudek krajského soudu ve výrocích III. a IV. podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Nejvyšší soud (s oporou v závěrech vlastní judikatury i judikatury Ústavního soudu) totiž konstatoval, že "starosta obce nemůže (ohledně základních náležitostí, případně i dalších náležitostí právního úkonu, pokud takovou vůli projevilo zastupitelstvo obce) nijak "dotvářet" či "pozměňovat" projevenou (a dosud navenek v rámci právního úkonu obce formálně právně nevyjádřenou) vůli zastupitelstva obce, která (jako jediná) je relevantní pro vznik, změnu či zánik příslušného právního vztahu, (a proto) právní úkon, který starosta obce učinil, aniž by tím vyjádřil vůli zastupitelstva své obce, je (v případě aplikace zákona č. 367/1990 Sb.) ve smyslu § 39 obč. zák., resp. nyní ve smyslu § 41 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, od samého počátku absolutně neplatný. Jinými slovy řečeno, k takové absolutní neplatnosti právního úkonu dojde nejen tehdy, pokud starosta obce uzavřel s druhou smluvní stranou (s přihlédnutím k posuzované otázce prode