II.ÚS 1144/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1144/18 ze dne 5. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., nyní ve výkonu trestu ve věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem se sídlem Kopečná 11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, č. j. 4 Tdo 1533/2017-36, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 7 To 52/2017, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na nedotknutelnost obydlí a právo na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 12 Listiny a čl. 8 Úmluvy a právo na presumpci neviny garantované mu čl. 40 odst. 2 Listiny. Současně postupem soudů došlo i k porušení čl. 95 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a z přiložených napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem vrchního soudu spolu s předchozím rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2017, č. j. 7 T 18/2016-1193, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle ustanovení § 8 odst. 1 k § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon") (skutek pod bodem 1); zločinu znásilnění podle ustanovení § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") (skutek pod bodem 2); zločinu znásilnění podle ustanovení § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný, ukončený ve stadiu pokusu podle ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle ustanovení § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu únos dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle ustanovení § 200 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 3); pokusu zločinu vraždy podle ustanovení § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. c), j) tr. zákoníku (skutek pod bodem 4); zločinu znásilnění podle ustanovení § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem 5); návodu k přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. b) k § 193 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 6); přečinu výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle ustanovení § 192 odst. 2 tr. zákoníku a přečinu výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle ustanovení § 192 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (skutek pod bodem 7). Za toto své jednání, které je podrobně popsáno ve skutkových větách odsuzujících rozsudků krajského a vrchního soudu a v odůvodnění těchto rozhodnutí, byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let. Současně bylo stěžovateli uloženo podle ustanovení § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku podrobit se ochrannému sexuologickému léčení v ústavní formě, dále byl stěžovateli podle ustanovení § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí a podle ustanovení § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") byla stěžovateli spolu se spolupachatelkou uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně náhradu škody Všeobecné zdravotní pojišťovně a náhradu nemajetkové újmy nezletilému poškozenému v blíže specifikovaných částkách. 3. Stěžovatel proti odsuzujícímu rozsudku krajského soudu podal odvolání, a následně proti nyní napadenému rozsudku vrchního soudu, který pouze drobně pozměnil právní kvalifikaci skutků pod body 1 a 4, přičemž tento zásah se nijak nepromítl do výroku o trestu a náhradě škody, podal i dovolání. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. 4. Stěžovatel úvodem ústavní stížnosti poukazuje na to, že celé jeho trestní stíhání již od samého počátku trpělo zcela zásadními vadami, které měly charakter vad porušujících jeho základní práva. Především však namítá, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., když v odůvodnění rozhodnutí nevyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřely. Soudy se prý nevypořádaly s jeho obhajobou, která byla přitom od počátku řízení neměnná, ani se vzájemně odporujícími se důkazy či s návrhy stěžovatele na provedení důkazů dalších. Stěžovatel proto nemůže souhlasit ani se závěry soudů, zejm. soudu vrchního, stran skutků uvedených pod bodem 1 výroku o vině, že byly řádným způsobem provedeny veškeré důkazy důležité pro objasnění věci, když byl k věci vyslechnut pouze poškozený M. K., o jehož důvěryhodnosti ovšem zůstávají pochybnosti. Ve vztahu k tomuto skutku stěžovatel rovněž poukazuje na zásadní procesní vadu, kdy nalézací soud v této věci nevyslechl S. K. - babičku poškozeného, která celou věc nahlásila policii, a při soudním jednání byla pouze přečtena její neprocesní výpověď. S touto námitkou se v nyní napadeném rozsudku nijak nevypořádal ani vrchní soud. Tím, že svědkyně nebyla u hlavního líčení řádně vyslechnuta, došlo ke zkrácení práva stěžovatele na obhajobu. 5. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3 stěžovatel od počátku brojí proti závěrům, že by se měl uvedeného jednání dopustit. Ani zde však obecné soudy nereflektovaly požadavek obhajoby na vyslechnutí spoluobviněné D. K., přičemž její výpověď hodnotí stěžovatel jako zásadní. Stejně tak stěžovatel nesouhlasí ani se závěry soudů, že by se měl dopustit skutku pod bodem 4, tedy pokusu vraždy nezletilé poškozené, když stěžovateli ve vztahu k tomuto jednání nebyl prokázán úmysl. Nadto je prý nepřijatelné, aby soudy činily hypotetické a teoretické závěry o tom, co vše se poškozené mohlo stát, když k tomu ve skutečnosti nedošlo. 6. Stěžovatel uzavírá, že soudy při rozhodování o jeho vině dostatečně nectily zásadu presumpce neviny a v rozporu s právem na spravedlivý proces a právem na obhajobu v dané věci vůbec nehodnotily důkazy svědčící v jeho prospěch. Proto je přesvědčen, že obecné soudy svým počínáním porušily ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., když dostatečně nezjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Tato pochybení soudů pak zakládají nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, a proto navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a soudu vrchního zrušena za současného konstatování porušení základních práv stěžovatele. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 8. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 o