II.ÚS 1184/21

Stěžovatel podal žádost, aby bylo upuštěno od výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Stěžovatel v odůvodnění své žádosti uvedl, že má být vyhoštěn na dobu pěti let, a je tak splněna základní podmínka pro upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel dále poukázal na to, že vykonal již více než třetinu uloženého trestu odnětí svobody, že byl trestán poprvé a že trestem vyhoštění bude znemožněno opakování trestné činnosti na území České republiky. Uvedl rovněž, že se ve výkonu trestu chová řádně, je zařazen do I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace a byl několikrát kázeňsky odměněn. V rámci věznice vykonává dobrovolné práce, jelikož jeho žádosti o přidělení zaměstnání nebylo vyhověno kvůli tomu, že je cizincem bez zdravotního pojištění. Stěžovatel uvedl, že přijal svou vinu a lituje svého jednání. Chtěl by se vrátit do běžného života v Černé Hoře, kde má zajištěno bydlení a díky pomoci rodiny i zaměstnání a kde by se snažil zároveň dokončit studium vysoké školy.

Krajský soud v Brně napadeným usnesením žádost stěžovatele zamítl. Usnesení bylo přijato v neveřejném zasedání. V písemném vyhotovení krajský soud uvedl, že v souladu s § 136 odst. 3 trestního řádu má rozhodnutí formu zjednodušeného usnesení, které neobsahuje odůvodnění, neboť se jedná o usnesení vyhotovované ve vykonávacím řízení, proti němuž není přípustná stížnost.

Stěžovatel namítá, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle něj Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3302/18 ze dne 1. 4. 2019 (N 45/93 SbNU 131) uvedl, že zákonem stanovená možnost neodůvodnit soudní rozhodnutí podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu musí být interpretována restriktivně, a vznáší-li žadatel relevantní argumenty, musí se s nimi soud vypořádat a žadateli je sdělit. V této souvislosti stěžovatel odkazuje i na nález sp. zn. III. ÚS 107/21 ze dne 24. 3. 2021(N 64/105 SbNU 194) a usnesení sp. zn. I. ÚS 3543/19 ze dne 21. 1. 2020 a sp. zn. IV. ÚS 727/20 ze dne 5. 5. 2020. Stěžovatel uvádí, že v důsledku neodůvodněného rozhodnutí krajského soudu nemůže posoudit, jaké jsou důvody zamítnutí jeho žádosti a co by měl učinit pro její úspěch v budoucnu. Stěžovatel je tak nucen buď podávat žádosti opakovaně, nebo na jejich podávání rezignovat, mohou-li být bez odůvodnění zamítány. Postup krajského soudu podle stěžovatele vytváří prostor pro libovůli v soudním rozhodování.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze poukázal na to, že postupoval v souladu s § 136 odst. 3 trestního řádu, podle něhož mohou usnesení vyhotovovaná ve vykonávacím řízení, proti nimž není přípustná stížnost, mít formu zjednodušeného usnesení bez odůvodnění. Tyto podmínky byly u napadeného usnesení splněny.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V nyní posuzované věci takové porušení shledal, neboť obecný soud nijak neodůvodnil - a to ani písemně, ani ústně - proč byla stěžovatelova žádost zamítnuta.

Problematikou soudní diskrece při odůvodňování rozhodnutí podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu se Ústavní soud již v minulosti opakovaně zabýval. Dospěl přitom při ústavně konformním výkladu právní úpravy k závěru, že trestním řádem stanovená možnost neodůvodnit soudní rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku za současného vyhoštění podle uvedeného ustanovení trestního řádu musí být z pohledu práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny interpretována restriktivně. Ústavní soud omezil možnost neodůvodnit takové rozhodnutí jen na případy, ve kterých je žadateli vyhovováno, vznáší-li irelevantní argumenty nebo je-li jeho podání opakované či neodůvodněné, popřípadě odkazuje-li soud jen na své předchozí zamítavé usnesení, ve kterém se se vznášenými připomínkami vypořádal. Ústavní soud zdůraznil, že "vznáší-li však žadatel relevantní argumenty odůvodňující upuštění od výkonu zbytku trestu za současného vyhoštění, soud se s nimi musí - byť stručně - vypořádat a žadateli je sdělit" [srov. zejména nález sp. zn. II. ÚS 3302/18 ze dne 1. 4. 2019 (N 45/93 SbNU 131), body 11-18; nález sp. zn. III. ÚS 2912/20 ze dne 2. 2. 2021 (N 21/104 SbNU 255), body 13-14; nález sp. zn. III. ÚS 107/21 ze dne 24. 3. 2021, body 12-15; či nález sp. zn. II. ÚS 279/21 ze dne 15. 3. 2021 (N 51/105 SbNU 91), body 11-15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. V nynější věci rozhodující senát Ústavního soudu neshledal důvod se od tohoto právního názoru odchýlit a využít postupu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Krajský soud ostatně ve svém vyjádření žádné argumenty, proč by se měl Ústavní soud od dosavadní judikatury odchýlit, ani nepředložil.

Ústavní soud tedy opětovně shrnuje, že zákonem stanovená možnost neodůvodnit soudní rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku za současného vyhoštění podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu musí být z pohledu práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny interpretována restriktivně; tuto možnost lze využít v případech, pokud je žadateli vyhovováno, pokud žadatel vznáší irelevantní argumenty nebo pokud je jeho podání opakované či neodůvodněné. V takových případech je dostačující, pokud usnesení podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu neobsahuje odůvodnění, popř. pokud soud jen odkáže na předchozí zamítavé usnesení, ve kterém se s vznášenými připomínkami vypořádal. Vznáší-li však žadatel relevantní argumenty odůvodňující upuštění od výkonu zbytku trestu za současného vyhoštění, soud se s nimi musí - byť stručně - vypořádat a žadateli je sdělit.

Výše zmíněný restriktivní výklad je třeba aplikovat i v posuzované věci. Stěžovatel ve své žádosti uvedl relevantní argumenty ve svůj prospěch (bod 1 výše), krajský soud však žádost v neveřejném zasedání zamítl a své usnesení neodůvodnil. Stěžovateli tak nebyly ani ústně, ani písemně sděleny důvody vedoucí k zamítnutí jeho žádosti. Napadeným usnesením tudíž došlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud přisvědčuje i úvaze stěžovatele, že takové rozhodnutí ho vrhá do nejistoty ohledně toho, zda by bylo vhodné, aby podal žádost s určitým časovým odstupem znovu, či zda může jiným způsobem přispět ke kladnému rozhodnutí v budoucnu.

Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadené usnesení zrušil. Krajský soud bude muset nově rozhodnout o žádosti stěžovatele podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu a k odůvodnění svého rozhodnutí přistoupit v souladu s výše vyloženými principy.