II.ÚS 1260/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1260/12 ze dne 12. 6. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. K. Č., zastoupeného JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Těsnohlídkova 943/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. 28 Cdo 1070/2011-204 ze dne 1. 2. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 37 Co 44/2008-173 ze dne 30. 11. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto jeho dovolání proti rovněž napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně. Rozhodnutím krajského soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu v Blansku č.j. 6 C 90/2006-83 ze dne 15. 11. 2007, kterým byla původně zamítnuta žaloba žalobce TRANSMARK, spol. s.r.o. (dále TRANSMARK nebo žalobce) proti stěžovateli o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím. Předmětem původního soudního sporu je tvrzená pohledávka žalobce ve výši 500 000 Kč z titulu údajného bezdůvodného obohacení stěžovatele. V roce 2002 stěžovatel půjčil O. L. 500 000 Kč za účelem financování provozních potřeb společnosti TRANSMARK, v níž byl O.L. společníkem a jednatelem. Stěžovatel dále poskytnul O. L. osobní půjčku ve výši 300 000 Kč, přičemž se dohodli, že celá půjčka bude poskytnuta O. L. a bude včetně dohodnutých úroků vrácena do 31. 12. 2003. Dne 31. 1. 2002 byla sepsána smlouva o půjčce a částka 800 000 Kč byla předána dlužníkovi v hotovosti. Téhož dne uzavřel O. L. se společností TRANSMARK písemnou smlouvu o návratné peněžní půjčce na provozní účely, na základě které poskytl společnosti v hotovosti půjčku ve výši 500 000 Kč; jejíž splatnost byla stanovena do 1. 2. 2005. V průběhu roku 2004 vrátil dlužník stěžovateli 300 000 Kč, zbytek půjčky učinil předmětem dohody o splnění pohledávky se svolením k vykonatelnosti, uzavřené formou notářského zápisu sepsaného dne 27. 2. 2004. V květnu roku 2005 dlužník navrhnul úhradu zbytku dluhu postoupením své vlastní pohledávky za společností TRANSMARK, která mu rovněž poskytnutou půjčku dosud nevrátila. Dne 18. 5. 2005 uzavřel stěžovatel jako postupník s O. L. jako postupitelem písemnou smlouvu o postoupení pohledávky, kterou mu byla postoupena původní pohledávka O. L. ze smlouvy o návratné peněžní půjčce na provozní účely. Následně byla stěžovateli z účtu společnosti TRANSMARK dne 20. 5. 2005 zaplacena částka 500 000 Kč za postoupenou pohledávku. Žalobce se však žalobou ze dne 11. 11. 2005 domáhal jejího vrácení z důvodů bezdůvodného obohacení, neboť předmětnou částku stěžovateli poukázal O. L. bez vědomí ostatních jednatelů, v rozporu se společenskou smlouvou a rozhodnutím valné hromady žalobce ze dne 1. 1. 2004, jímž byl vysloven souhlas, aby se pohledávky ze smluv o půjčkách, jež měly vůči společnosti její společníci, staly příplatkem společníků na vytvoření vlastního kapitálu společnosti podle § 121 odst. 2 obch. zák. Za toto jednání byl O. L. rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 31. 7. 2009, sp. zn. 1 T 155/2007, uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 pism. b) tr. zák. Soud prvního stupně žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu ze dne 3. 11. 2009, který změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 500 000 Kč, byl k dovolání stěžovatele rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, č.j. 28 Cdo 225/2010-151 zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zavázal krajský soud zabývat se zjištěním, zda žalobce měl vůči stěžovateli dluh a v jaké výši. Krajský soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2010 opět změnil rozhodnutí soudu prvého stupně tak, že zavázal stěžovatele k úhradě žalované částky s příslušenstvím. V odůvodnění uvedl, že závazek žalobce vůči O. L. ze smlouvy o půjčce zanikl na základě usnesení valné hromady žalobce ze dne 1. 1. 2004. Jelikož usnesení valné hromady nebylo u soudu v zákonem stanovených lhůtách napadeno podle ustanovení § 131 obch. zák., považoval je odvolací soud za platné rozhodnutí (nikoliv za právní úkon), jež nelze v jiném řízení zpochybnit. Protože pohledávka O. L. vůči žalobci ze smlouvy o půjčce zanikla, nemohlo dojít k jejímu postoupení stěžovateli, a přijal-li stěžovatel 500 000 Kč, ač se nestal věřitelem pohledávky, získal na úkor žalobce bezdůvodné obohacení - majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu podle § 451 odst. 2 obč. zák., které je povinen žalobci vydat. Dovolání stěžovatele bylo v části směřující proti výroku o náhradě nákladů odmítnuto jako nepřípustné a v části směřující proti měnícímu rozsudku krajského soudu zamítnuto. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu nebyla poskytnuta efektivní ochrana jeho zákonných práv. Stěžovatel obecným soudům vytýká zejména to, že v hodnocení jejich skutkových zjištění absentuje určitá část faktů, která vyšla v řízení najevo a byla stěžovatelem výslovně namítána, ale obecné soudy ji v celém souhrnu posuzovaných skutečností právně nezhodnotily, aniž by dostatečným způsobem odůvodnily její irelevantnost. V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů, zejména pokud jde o námitky týkající se neplatnosti valné hromady, námitky o neexistenci pohledávky žalobce, způsobilé k započtení proti pohledávce stěžovatele z poskytnuté půjčky, neexistence právního úkonu, kterým by došlo k započtení tvrzené pohledávky žalobce, neexistence jakéhokoli bezdůvodného obohacení stěžovatele a neexistence finanční újmy žalobce. Dle stěžovatele usnesení valné hromady žalobce ze dne 1. 1. 2004 je nezákonné pro zásadní rozpor s ustanovením § 121 obch. zák. Společnost TRANSMARK má a vždy měla základní kapitál pouze ve výši Kč 100 000, Pokud se rozhodnutí valné hromady mělo týkat částky 3 000 000 Kč, jednalo se o rozhodnutí neplatné. K započtení pohledávky žalobce vůči společníku O. L. proti jeho pohledávce za žalobcem vůbec nedošlo, o čemž mají svědčit účetní závěrky společnosti. Tuto skutečnost osvědčuje tvrzení stěžovatele, potvrzeného svědeckou výpovědí svědka O. L., že žádná valná hromada ke dni 1. 1. 2004 ve skutečnosti neproběhla a pohledávka, postoupená na stěžovatele, ke dni 18. 5. 2005 i ke dni jejího zaplacení stále existovala. Do dnešního dne žalobce neučinil vůči stěžovateli žádný úkon ve smyslu § 529 odst. 2 obč. zák., který jediný by ho opravňoval k podání žaloby, a to pouze za předpokladu, že by skutečně disponoval pohledávkou za O. L. Bez tohoto úkonu nezanikla pohledávka O. L. za společností TRANSMARK a mohla být uhrazena stěžovateli. Stěžovatel dále vyjadřuje přesvědčení, že soulad usnesení valné hromady s právními předpisy je přezkoumatelný soudem, i když platnost usnesení nenapadla žádná z oprávněných osob. Tvrzené nároky žalobce, které mají vyplývat z údajné valné hromady ze dne 1. 1. 2004, označuje stěžovatel za nároky, které jsou v rozporu s dobrými mravy i s citovanými ustanoveními obchodního zákoníku. Na straně stěžovatele nemohlo vzniknout žádné obohacení, neboť přijatým plněním nedošlo ke zvýšení jeho majetku. Stěžovateli se jako věřiteli dostalo plnění od dlužníka, vůči kterému měl splatnou pohledávku. Napadený rozsudek krajského soudu považuje stěžovatel za "překvapivé rozhodnutí". Odvolací soud neseznámil účastníky s právním názorem odlišným od názoru soudu prvního stupně či dovolacího soudu a nedal stěžovateli příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Odvolací soud ani nevyhodnotil stěžovatelem namítané důvody hodné zvláštního zřetele, pro které nemusí soud výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení ve smyslu § 150 o.s.ř. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem okresního soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění,