Ústavní soud II.ÚS 1260/24

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, Policejní orgán Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení závažné kriminality, oblast Morava ? pracoviště Olomouc, vede trestní stíhání proti stěžovateli pro přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací, přečin zneužití pravomoci úřední osoby, zločin přijetí úplatku a účastenství na přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve formě návodu.

Stěžovatel podal v trestním řízení námitku podjatosti vrchního státního zástupce v Olomouci JUDr. Bc. Radima Dragouna, Ph.D., s tím, že navrhl jeho vyloučení ze všech úkonů souvisejících s předmětnou trestní věcí. Obviněný dovodil jeho podjatost na základě toho, že JUDr. Bc. Radim Dragoun, Ph.D., byl dříve ve funkci vrcholného činitele Generální inspekce bezpečnostních sborů.

Na základě uvedené námitky podjatosti vrchní státní zástupce v Olomouci rozhodl usnesením č. j. 2 VZV 4/2021-1106 ze dne 13. 2. 2024 o tom, že podle § 30 odst. 1 trestního řádu není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení.

Stěžovatel podal proti usnesení vrchního státního zástupce stížnost, kterou napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, když dospěl k závěru, že stížnost je nedůvodná. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ztotožnil se závěrem vrchního státního zástupce v Olomouci, že samotné vystupování JUDr. Bc. Radima Dragouna, Ph.D., jako ředitele policejního orgánu v přípravném řízení, nemůže být samo o sobě důvodem podjatosti a důvodem k jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení.

Stěžovatel namítá, že současný vrchní státní zástupce v Olomouci byl dříve činný v Generální inspekci bezpečnostních sborů a z titulu svého postavení mohl vstupovat do všech probíhajících trestních řízení, a proto je zde pochybnost ohledně jeho poměru k věci. Nesouhlasí se závěry státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a navrhuje zrušení jeho rozhodnutí, neboť má za to, že u vrchního státního zástupce důvod podjatosti je dán.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaného rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížností by totiž měla být napadána výhradně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc pravomocně ukončena (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013). Ústavní soud ve své konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o ne/podjatosti soudce. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016).

V recentní judikatuře pak Ústavní soud výše citovanou rozhodovací praxi přiměřeně vztáhl i na případy rozhodování o podjatosti státních zástupců. Rovněž u státního zástupce totiž případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu soudního řízení; teprve po skončení řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost příslušného státního zástupce tak zůstává zachována i nadále. V dané procesní situaci proto nelze napadené usnesení Nejvyššího státního zastupitelství považovat za konečné rozhodnutí o věci. Ústavní soud ostatně již v obdobných případech (nepřípustnost ústavní stížnosti proti odvolacímu rozhodnutí o nepodjatosti státního zástupce) opakovaně rozhodoval, a to např. v usneseních sp. zn. I. ÚS 2324/16 ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1052/16 ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 784/17 ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 1028/17 ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. III. ÚS 3306/18 ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3794/19 ze dne 6. 12. 2019, sp. zn. I. ÚS 1369/20 ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1241/20 ze dne 22. 6. 2021 či sp. zn. III. ÚS 3147/22 ze dne 17. 1. 2023.

Ústavní soud shrnuje, že jelikož řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, nýbrž stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, spočívající v přesahu vlastních zájmů stěžovatele; nic takového ostatně stěžovatel ani netvrdí. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl jako nepřípustnou. Ústavní soud dodává, že tento závěr stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v jeho trestní věci skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech v důsledku pochybení státního zastupitelství či obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.