II.ÚS 1273/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1273/15 ze dne 6. 12. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem Špitálka 23b, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1509/2014-32 ze dne 14. ledna 2015, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 207/2014-351 ze dne 19. června 2014 a rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. 1 T 402/2013-317 ze dne 7. dubna 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 1 T 402/2013 se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Blansku byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dalšími výroky bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutková zjištění soudů, přičemž odkazuje na obdobný případ řešený Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 2278/07, v němž Ústavní soud s přihlédnutím k principu ultima ratio soudní rozhodnutí zrušil. Závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu, který je spatřován v tom, že stěžovatel svého psa nezajistil tak, aby jej třetí osoba nemohla vypustit z kotce a nezajistil ani pravidla, za kterých by mohli psa pouštět rodinní příslušníci, ačkoliv věděl, že pes může někoho napadnout, označuje za rozporný s uvedenou judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel se domnívá, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení hypotetických účinků ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), neboť má za to, že takový výklad musí nutně vést k tomu, že by každý majitel zvířete byl za škodu, kterou toto zvíře způsobí, odpovědný objektivně, což je v odvětví trestního práva zjevnou kolizí s ústavními principy uvedenými v čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 39 Listiny. Soudy nahradily úvahy o zavinění stěžovatele civilní judikaturou, aniž by řádně objasnily konkrétní okolnosti případu. Stěžovatel namítá, že skutkový stav nebyl prokázán bez důvodných pochybností, přičemž po něm nelze spravedlivě požadovat, aby předpokládal nerozumné a protiprávní jednání třetích osob. Kritice proto podrobuje část skutkové věty svědčící o jeho nedbalostním chování. Za zcela nepatřičný označuje závěr Nejvyššího soudu o aplikaci ustanovení § 13 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, upravující zajištění zvířat v zájmovém chovu, přičemž se domnívá, že na posuzovaný případ tato speciální norma dopadá. Za situace, kdy pes stěžovatele byl zajištěn dostatečně, je stěžovatel přesvědčen, že dané ustanovení neporušil. Připomíná zásadu individuální trestní odpovědnosti a zásadu odpovědnosti za zavinění, které soudy nerespektovaly. Poukazuje na to, že z dokazování vyplynulo, že pes nemohl z kotce uniknout sám, že jej někdo musel vypustit, a právě tato osoba, která však nebyla zjištěna, nese trestní odpovědnost za trestně relevantní následek. Stěžovatel rozporuje i závěr, že by jeho pes v minulosti zaútočil na člověka, neboť tento závěr z provedeného dokazování dle jeho názoru nevyplývá. Stěžovatel též namítá, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhovaný důkaz výslechem svědka Petra Menšíka. Tento návrh sice zamítl, ale v rozsudku svůj postup nijak nezdůvodnil. Dle něj jde o tzv. opomenutý důkaz, s nímž se nevypořádal ani soud odvolací. 4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 5. Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. 6. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, které směřují do zjišťování skutkového stavu věci, do učiněných skutkových závěrů i do jejich právního posouzení jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, zejména s ohledem na hodnocení subjektivní stránky jednání stěžovatele a jeho společenské škodlivosti. Jedná se o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem podaných odvolání a dovolání zabývaly soudy odvolací i dovolací, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudu prvního stupně a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny. 7. Soud prvního stupně provedl relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Odvolací soud, který na základě odvolání stěžovatele přezkoumával zákonnost a odůvodněnost rozsudku soudu prvního stupně i správnost jeho postupu v řízení, k námitce obhajoby, že nebylo prokázáno, že zranění poškozeného způsobil pes stěžovatele, doplnil dokazování výslechem dalších svědků a znaleckým posudkem z oboru zemědělství, odvětví veterinářství, specializace kynologie. Po vyhodnocení těchto důkazů se se skutkovými závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil, přičemž se přiměřeně vypořádal i s dalšími námitkami uplatněnými v odvolání. Skutkové závěry, k nimž oba soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. 8. Stěžovatel sice namítá, že se odvolací soud řádně nevypořádal s navrhovaným výslechem svědka Petra Menšíka, z odůvodnění napadeného usnesení však vyplývá, že odvolací soud tuto námitku stěžovatele řešil, za tím účelem si poslechl i zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 7. 4. 2014 a zkonstatoval, že tento návrh byl soudem prvního stupně nejen zamítnut, ale postup soudu byl i řádně odůvodněn. Jediné pochybení tedy s