II.ÚS 1283/21

V ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, když má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("dále jen Listina").

Okresní soud v Jeseníku, soud pro mládež, napadeným usnesením podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku rozhodl, že odsouzený stěžovatel vykoná trestní opatření odnětí svobody v trvání tří měsíců nepodmíněně, které mu bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku, soudu pro mládež, ze dne 9. 11. 2015 č. j. 2 Tm 14/2015-170. Podle § 56 odstavec 2 písmeno a) trestního zákoníku se pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou. Stížnost stěžovatele proti shora uvedenému usnesení byla zamítnuta jako nedůvodná. Podle stěžovatele však ze stručného odůvodnění usnesení okresního soudu nebylo zřejmé, z jakého důvodu soud nepřihlédl k ustanovení § 83 odst. 3 trestního zákoníku a rozhodl, že stěžovatel vykoná trestní opatření odnětí svobody. Podle něj zkušební doba skončila dne 13. 3. 2018 a lhůta jednoho roku uvedená v § 83 odst. 3 trestního zákoníku uplynula dne 13. 3. 2019. Krajský soud se sice zabýval námitkou obhajoby a v odůvodnění usnesení uvedl (bod 7), že "rozhodně nikdy automaticky" ze zákona nenastává tzv. fikce osvědčení, jak uvádí mladistvý ve své stížnosti, nýbrž je dále třeba s ohledem na dikci citovaného zákonného ustanovení vyřešit jako předběžnou otázku, zda na tom měl mladistvý vinu, což je nutno spatřovat zejména v tom, že se záměrně stal pro okresní soud rozhodující o jeho osvědčení nedosažitelný tím, že měnil bydliště, aniž tuto změnu nahlásil apod. Fikce, že se podmíněně odsouzený osvědčil, pak dále nenastane, pokud jednoroční lhůta marně uplyne s ohledem na probíhající trestní stíhání pachatele pro trestný čin (provinění), který spáchal ve zkušební době.

Stěžovatel namítá, že není pravdou, že by se záměrně stal nedosažitelný tím, že měnil bydliště, aniž by tuto změnu nahlásil, neboť po dosažení zletilosti byl propuštěn z ústavu, jeho rodiče zemřeli, a proto postupně bydlel u svých dospělých sourozenců ve Z., v O. a v Anglii. Stěžovateli nebylo známo, že by okresnímu soudu měl hlásit adresy, na kterých se zdržoval.

Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. Vyjádření obou soudů k obsahu ústavní stížnosti nepřinesla žádnou argumentaci nad rámec odůvodnění napadených usnesení, proto je Ústavní soud nepovažoval za nutné je stěžovateli posílat na vědomí.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů, se nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly ve věci stěžovatele soudy k jejich rozhodnutí, neboť přezkum soudcovského uvážení daného rámcem abstraktně formulovaného, resp. relativně neurčitého pojmu vedení řádného života a osvědčení se, uvedeného v § 83 odst. 1 trestního zákoníku, se z přezkumné činnosti Ústavního soudu - vyjma rozhodovací svévole, k níž však v posuzované věci nedošlo - zjevně vymyká.

Judikatura ani teorie neklade na obecný soud rozhodující o osvědčení striktní požadavky ohledně načasování okamžiku vhodného pro rozhodnutí o něm. V zásadě může rozhodnout o neosvědčení, resp. o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu, kdykoli v průběhu zkušební doby, pokud stěžovatel nevede řádný život. Může tak případně učinit i v průběhu jednoho roku od uplynutí zkušební doby (ve smyslu § 83 odst. 3 trestního zákoníku). Pokud tak soud do uplynutí jednoho roku od konce zkušební doby bez viny odsouzeného neučiní, nastává fikce osvědčení se. V posuzované věci stěžovatel v průběhu zkušební doby páchal protiprávní činnost a soudy dopěly k závěru, že se fikce osvědčení se ve zkušební době v jeho případě neuplatní, neboť nemohlo být rozhodnuto dříve jeho vinou.

Namítá-li stěžovatel, že rozhodnutí o výkonu trestu odnětí svobody bylo vydáno více než jeden rok od uplynutí zkušební doby (§ 83 odst. 3 trestního zákoníku) nikoliv jeho vinou, vypořádal se s touto námitkou již okresní soud.

Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.

Ústavnímu soudu po přezkoumání napadených rozhodnutí nezbývá než konstatovat, že se obecné soudy nedopustily vůči stěžovateli procesního postupu, který by zavdával pochybnosti o nestranně vedeném řízení a že by tedy došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces či v konečném důsledku práva vlastnit majetek. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.