II.ÚS 1285/10 – Ústavní soud

II.ÚS 1285/10 ze dne 5. 5. 2011 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 5 C 139/2006-74 ze dne 20. 2. 2008, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 347/2008-95 ze dne 11. 12. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3318/2009-110 ze dne 26. 1. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která po upřesnění petitu podáním ze dne 13. 5. 2010 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, domnívaje se, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Stěžovatel v návrhu současně požádal o přiznání úhrady nákladů za právní zastupování před Ústavním soudem. Z přiloženého listinného materiálu bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též "obvodní soud") v pořadí prvním rozsudkem č. j. 5 C 139/2006-36 ze dne 18. 4. 2007 vyhověl žalobě Ing. M. T. (dále jen "vedlejší účastnice") a určil, že výpověď ze dne 17. 5. 2006 z nájmu k bytu nacházejícím se v 5. nadzemním podlaží domu č. p. 319 v ulici Sochařská 4 v Praze 7 (blíže specifikovaném ve výroku rozsudku), daná stěžovatelem vedlejší účastnici, je neplatná, neboť nebyly naplněny zákonné důvody pro výpověď z nájmu bytu. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č. j. 64 Co 267/2007-62 ze dne 15. 11. 2007 zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem č. j. 5 C 139/2006-74 ze dne 20. 2. 2008 žalobě vedlejší účastnice opětovně vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Po právní stránce obvodní soud konstatoval, že výpověď z nájmu bytu neobsahuje v rozporu s ustanovením § 711 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), závazek stěžovatele poskytnout vedlejší účastnici při vyklizení bytu odpovídající bytovou náhradu, tj. v daném případě přístřeší, a proto je podle § 39 občanského zákoníku neplatným právním úkonem. Soud opakovaně neshledal ani naplnění zákonných důvodů pro výpověď z nájmu bytu. Podle jeho zjištění vedlejší účastnice a její syn v předmětném bytě nikdy nepodnikali, živnostenská oprávnění jim posléze byla zrušena na vlastní žádost. Pokud jde o druhý výpovědní důvod, tj. existence dvou či více bytů, vedlejší účastnice skutečně formálně vlastnila další byt v Praze 5, který však smlouvou ze dne 11. 5. 2006 darovala synovi, byť ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí v souladu se smlouvou do rozhodnutí soudu nedošlo. Podle názoru soudu nebylo možno po vedlejší účastnici spravedlivě požadovat bydlení v tomto místě, a to s ohledem na nepříznivý zdravotní stav vedlejší účastnice a obsazenost daného bytu, který obýval její syn s rodinou. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 64 Co 347/2008-95 ze dne 11. 12. 2008 rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 3318/2009-110 ze dne 26. 1. 2010 odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel se závěry přijatými obecnými soudy nesouhlasí, což dal najevo v ústavní stížnosti. Podle jeho názoru nesprávně posoudily otázku platnosti výpovědi z nájmu bytu, když nepřípustně extenzivním způsobem a v rozporu s ustanovením § 712 odst. 1 občanského zákoníku vyložily pojem "bytová náhrada", zahrnujíce do něj i přístřeší. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2922/2007 ze dne 28. 5. 2008 považuje stěžovatel za nepřípadný vzhledem ke skutečnosti, že se vztahoval ke zcela odlišné skutkové situaci, navíc citované rozhodnutí dovolacího soudu bylo vydáno dva roky po podání výpovědi z nájmu. Úkolem soudu bylo spíše zkoumat, zda výpověď splňovala veškeré náležitosti dle stavu k 17. 5. 2006, přičemž měl přihlédnout k tomu, že otázka, zda je přístřeší bytovou náhradou sui generis, je v odborných kruzích již dlouho sporná. Stěžovatel rovněž poukázal na skutkové okolnosti případu, zejména na vlastnické právo vedlejší účastnice k bytu 3+1 v Praze, pročež za dané situace bylo v rozporu s dobrými mravy, aby jí zajišťoval přístřeší. Uvedenou skutečností se však obecné soudy nezabývaly. Vedlejší účastnice nakonec sama v dubnu 2008 byt opustila, aniž by se přístřeší dožadovala, čímž fakticky zanikla povinnost stěžovatele jej poskytnout. V dané souvislosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že poučení o povinnosti zajistit přístřeší nepatří k zákonným náležitostem výpovědi z nájmu bytu, v podobných případech je totiž možno aplikovat přímo kogentní ustanovení zákona. Stěžovatel byl tak, bez ohledu na text podané výpovědi, povinen přístřeší vedlejší účastnici zajistit a této své povinnosti byl prý ochoten dostát. Prohlášením výpovědi z nájmu za absolutně neplatnou z důvodu absence písemného závazku zabezpečit bytovou náhradu obecné soudy poskytly nepřiměřenou ochranu právům vedlejší účastnice a naopak omezily především vlastnické právo stěžovatele. Jmenovitě rozhodnutí odvolacího soudu označil stěžovatel v tomto ohledu za nevyvážené a diskriminující. Další skupina stížnostních námitek směřovala do procesního postupu obecných soudů. Obvodní soud podle stěžovatele ignoroval závazný právní názor odvolacího soudu, dle jeho pokynu nedoplnil dokazování, a nakonec vydal totožné rozhodnutí jako v prvním případě, kdy ovšem nově shledal neplatnost výpovědi z nájmu pro nedostatek formálních náležitostí. Odvolací soud poté překvapivě rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, čímž porušil zásadu právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování obecnými soudy, neboť za totožné důkazní situace a v rozporu se svou vlastní judikaturou vydal naprosto protichůdné rozhodnutí. Stěžovatel závěrem upozornil na porušení svého práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, kterého se dopustily obecné soudy, jestliže absenci zákonného poučení o povinnosti pronajímatele poskytnout přístřeší nezjistily v počáteční fázi řízení a "zbytečným konáním dalšího řízení ... zvyšovaly náklady stěžovatele na právní zastoupení". Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti, proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách. Jádro ústavní stížnosti tvoří polemika se závěry obecných soudů a tvrzené pochybení soudů v důsledku chybné interpretace ustanovení § 711 odst. 3 občanského zákoníku a zahrnutí přístřeší mezi bytové náhrady ve smyslu ustanovení § 712 odst. 1 občanského zákoníku, v jehož důsledku byla výpověď z nájmu bytu daná stěžovatelem posouzena jako neplatná pro nesplnění formálních náležitostí (neobsahovala závazek k poskytnutí bytové náhrady ve formě přístřeší). Stěžovatelem předložené námitky se pohybují v rovině jednoduchého práva. V tomto směru Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se mj. o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU 371). Pochybení podobného charakteru nyní shledáno nebylo. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a své závěry, přijaté na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu a podle zásady volného hodnocení důkazů, logicky a srozumitelně odůvodnily. Z ústavněprávního hlediska jim tedy nebylo možno nic vytknout. Nelze přisvědčit stěžovatelově argumentaci týkající se int