Ústavní soud II.ÚS 1308/15 – Přenesená působnost orgánů městských částí

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 4 a čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 11. 2014 č. j. P 71/2007-524 byl v řízení o úpravu styku otce - vedlejšího účastníka 3) [dále též "otec"] s nezletilými dětmi - vedlejšími účastníky 1) a 2) [dále též "nezletilé děti"] zamítnut návrh stěžovatelky jako matky (dále též "matka") na zproštění vedlejšího účastníka 4) - Městské části Praha 11 jako opatrovníka nezletilých dětí (dále též "opatrovník") z výkonu jeho funkce, do které byl ustanoven usnesením téhož soudu ze dne 3. 10. 2013 č. j. P 71/2007-449 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 3. 2014 č. j. 29 Co 508/2013-483. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Městská část Praha 11 činila na základě výzvy matky šetření o postupu otce, kterým mělo docházet k ohrožování zdraví dětí. Postup otce měl konkrétně spočívat v jízdě s nezletilými na nákladní lanovce na Bumbálce a dále v jízdě nezletilého F. na čtyřkolce. Stížnost matky na postup Úřadu městské části Praha 11 v rámci výkonu sociálně-právní ochrany nezletilých dětí podaná u Ministerstva práce a sociálních věcí byla vyhodnocena jako neopodstatněná. Nezletilí s otcem tráví většinou prázdniny, během školního roku se s ním vídají málo, ač by s ním trávili rádi více času, mají vzájemně dobré vztahy a spoustu společných zájmů. Lanovku na Bumbálku použili pouze jednou zhruba před dvěma lety, na čtyřkolce jezdili s otcem vždy s přilbou, otcem zakoupenou airsoftovou pistoli v současnosti neužívají ani s otcem, v dřívější době ji používali pouze pod jeho dohledem. Na základě zjištěného stavu soud prvního stupně uzavřel, že není důvod pro zproštění opatrovníka Městské části Praha 11 z výkonu jeho funkce, neboť ji nezanedbává. Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání.

Usnesením městského soudu ze dne 24. 2. 2015 č. j. 29 Co 525/2014-55 bylo usnesení soudu prvního stupně se potvrzeno. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že ustanovený opatrovník výkon své funkce nezanedbává. Městský soud poukázal na to, že o stížnosti matky bylo rozhodováno i Ministerstvem práce a sociálních věcí, které rovněž konstatovalo, že podaná stížnost není důvodná. Z obsahu spisu vyplývá dlouhodobě nepříznivý vztah mezi matkou a otcem, neschopnost vzájemně efektivně komunikovat o záležitostech dětí, jejich odlišné výchovné styly a opakované osočování druhého před nezletilými. Uvedené však nemůže být podle odvolacího soudu přičítáno k tíži opatrovníka, který vždy adekvátně, v rámci svých kompetencí reagoval na podněty obou rodičů, aniž by však nahrazoval jejich rodičovskou zodpovědnost. Za situace, kdy byl nezletilým ustanoven opatrovník, který je podle trvalého bydliště místně příslušný k ochraně jejich zájmů, a současně s přihlédnutím k tomu, že z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti, které by v danou chvíli potvrzovaly opodstatněnost matčiných odvolacích námitek, odvolací soud napadené usnesení jako správné potvrdil.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů, které nevyhověly jejímu návrhu na zproštění opatrovníka nezletilých dětí jeho funkce v řízení o návrhu otce - vedlejšího účastníka 3) na rozšíření styku s dětmi.

Stěžovatelka namítá, že orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") zanedbává funkci opatrovníka, neřídí se zákonnými povinnostmi uloženými mu zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociálně-právní ochraně dětí"), a zanedbává tak zájmy jejích dětí.

Stěžovatelka konkrétně uvádí, že děti dostaly k 8. a 12. narozeninám od otce airsoftové pistole (dle zákona o zbraních a střelivu jde o zbraně), podle OSPOD jsou to jen "pistolky a děti si s pistolkami hrají" (na jiném místě ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Úřad městské části Praha 11 shledal její stížnost, pokud jde o darování zbraní dětem za oprávněnou). Stěžovatelka dále uvádí, že její třináctiletý syn řídí u otce motorové vozidlo, podle OSPOD tím rozvíjí sportovní aktivity. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že děti jeli s otcem na nákladní lanovce na Bumbálce, kde došlo v roce 2013 ke smrti muže a k vážnému zranění jiných dvou dětí, podle OSPOD je vše v pořádku a děti nejsou ohroženy. Syn má výchovné problémy ve škole související s kontakty s otcem doložené několika odbornými zprávami pedagogicko-psychologické poradny a psycholožky - soudní znalkyně, OSPOD však souvislost odmítá připustit. Stěžovatelka poukazuje na to, že děti jsou pod tzv. ochranou § 6 zákona o sociálně právní ochraně dětí; OSPOD odmítá uvést důvod zařazení dětí pod tento paragraf, tedy OSPOD jednoznačně chrání otce. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že OSPOD neuspořádal případovou konferenci, o kterou stěžovatelka 2x žádala dle § 10 písm. e) zákona o sociálně-právní ochraně dětí. OSPOD dále podle stěžovatelky porušil zákon tím, že nesplnil svoji oznamovací povinnost Policii České republiky v případě podezření na spáchání trestného činu či přestupku (airsofty, řízení vozidla, Bumbálka).

Stěžovatelka dále namítá, že soudy odmítly objasnit její výhrady vůči OSPOD, když její výslech byl zkrácen, soud prvního stupně odmítl protokolovat; dále soud odmítl výslech OSPOD; děti ve věku 9 a 13 let soud vyslýchal bez "řádného" opatrovníka.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že požádala městský soud, aby ve věci bylo nařízeno ústní jednání, aby se mohla vyjádřit, vysvětlit souvislosti a doplnit další důkazy, které okresní soud odmítl provést. Odvolací soud jednání nenařídil. Tím došlo k porušení čl. 38 Listiny.

Ve svém doplňujícím podání stěžovatelka poukázala na to, že Veřejný ochránce práv ve své zprávě shledal pochybení OSPOD a požádala, aby toto sdělení bylo bráno v úvahu při rozhodování.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, kterými byl zamítnut návrh stěžovatelky na zproštění opatrovníka - Městské části Praha 11 -výkonu jeho funkce.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

Ústavní soud především poukazuje na to, že v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je dítě zastoupeno opatrovníkem, kterého soud pro řízení jmenuje. Opatrovníkem soud jmenuje zpravidla orgán sociálně - právní ochrany dětí (§ 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Místně příslušnou vykonávat sociálně právní ochranu a zastupovat nezletilé dítě v soudním řízení je ta městská část Prahy, v jejímž obvodu má nezletilé dítě své trvalé bydliště (§ 17 písm. a) a § 61 odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, ve spojení s § 32 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, a s § 4 odst. 1 vyhlášky hlavního města Prahy č. 55/2000 Sb., kterou se vydává Statut hlavního města Prahy, jakož i s částí A přílohy č. 4 této vyhlášky).

Ústavní soud konstatuje, že z napadeného rozhodnutí městského soudu, jakož i z rozhodnutí obvodního soudu, jednoznačně plyne, že obecné soudy vzaly v úvahu všechny stěžovatelkou uváděné skutečnosti, jakož i námitky stěžovatelky vztahující se k postupu pracovnic OSPOD Městské části Prahy 11. Závěr obecných soudů, že ustanovený opatrovník výkon své funkce nezanedbává, je správný. Nezletilým byl ustanoven opatrovník, který je podle trvalého bydliště místně příslušný k ochraně jejich zájmů, přičemž v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by potvrzovaly opodstatněnost stěžovatelčiných námitek. V podrobnostech proto Ústavní soud poukazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.

S přihlédnutím k tomuto procesnímu stavu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně a jasně uvedly důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.

Ústavní soud za této situace nemůže přisvědčit stěžovatelčiným námitkám, že soudem ustanovený opatrovník jedná v rozporu se zákonem a nechrání zájmy jejích nezletilých dětí.

K námitce stěžovatelky, že odvolací soud nenařídil ve věci ústní jednání, poukazuje Ústavní soud na § 214 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve kterém se uvádí, že k projednání odvolání není třeba jednání nařizovat, směřuje-li odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. Právě o tento případ v souzené věci jde. Odvolací soud tedy postupoval v souladu se zákonem.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že její výslech byl zkrácen a soud prvního stupně odmítl protokolovat, dále soud odmítl výslech OSPOD a děti ve věku 9 a 13 let soud vyslýchal bez "řádného" opatrovníka. Uvedené námitky však stěžovatelka ve svém odvolání neuplatnila, resp. nenamítá, že by se jimi odvolací soud odmítl zabývat, a nepřípustně je tak uplatňuje až v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud se jimi proto nemohl zabývat.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.