II.ÚS 1333/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1333/18 ze dne 15. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Marharyta Lisitsyna, zastoupené Mgr. Alešem Váňou, advokátem se sídlem Zbrojnická 675/6, Karlovy Vary, kterou se domáhá zrušení výroku I. rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 6. 2017, č. j. 15 C 288/2015-135, a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2018, č. j. 14 Co 302/2017-183, za účasti Okresního soudu v Chebu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů (resp. jejich výrokových částí I.), neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně garantované právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit veterináři MVDr. Petru Vodičkovi (dále jen "veterinář") částku ve výši 15.525 Kč spolu s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém Krajský soud v Plzni napadeným rozhodnutím rozhodl tak, že rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Proti rozhodnutí krajského soudu není dovolání přípustné. Žalovanou částku stěžovatelka veterináři zaplatila. 3. Podstatou sporu vedeného před obecnými soudy mezi stěžovatelkou jako žalovanou a veterinářem jako žalobcem bylo uhrazení provedeného veterinárního zákroku. Stěžovatelka totiž v soudním řízení namítala, že veterinář neposkytl psu stěžovatelky řádnou péči, když správná diagnóza byla určena až čtvrtý den po úrazu psa a na základě určené diagnózy provedená operace již nebyla s to psa zachránit. Stěžovatelka je přesvědčena, že veterinář určil správnou diagnózu příliš pozdě, nadto ji neinformoval o všech možných poúrazových stavech, které vlivem pádu psa přicházely v úvahu, a proto se stěžovatelka jako poučený majitel psa nemohla rozhodnout, jak při léčbě psa postupovat a jaká rizika při jeho léčbě podstoupit. 4. Oba soudy na danou situaci aplikovaly ustanovení § 2430 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), přičemž se zaměřily na otázku poctivého plnění příkazu dle dikce ustanovení § 2432 obč. zák. Stěžovatelka však namítá, že soudy naprosto přehlédly, že příkazník je dle téhož zákonného ustanovení povinen příkaz plnit též pečlivě a je povinen použít "každého prostředku, kterého vyžaduje povaha obstarávané záležitosti, jakož i takového, který se shoduje s vůlí příkazce". Veterinář přitom evidentně nepostupoval pečlivě, neboť při vědomí, byť vzácného, výskytu zlomeniny obratle sám neprovedl rentgen a nejprve stanovil chybnou diagnózu. Veterinář tedy údajně nepoužil každého prostředku, který vyžaduje povaha obstarávané záležitosti (§ 2432 obč. zák.). 5. Stěžovatelka namítá, že ve věci nastal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Ačkoliv na jedné straně bylo nesporně zjištěno, že veterinář dvakrát stanovil chybnou diagnózu, stěžovatelku nijak nepoučil o existenci rizika zlomeniny obratle a z něj plynoucích fatálních komplikací a přestože oba soudy shodně konstatovaly závěr soudního znalce, že jedině včasná operace zlomeného obratle mohla život psa zachránit, soudy přesto dospěly k závěru, že veterinář postupoval v souladu s ustanovením § 2432 obč. zák. 6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky spolu s napadenými soudními rozhodnutími, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná. 7. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti poněkud upozaďuje samotný předmět sporu, tedy uhrazení částky ve výši 15.525 Kč s příslušenstvím za provedení veterinárního zákroku, nikoliv samotný postup veterináře. K tomu je třeba říci, že při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. 8. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011]. 9. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku 15.525 Kč s příslušenstvím, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena. Je tudíž nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků. Je však zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy pouze výjimečně. Jestliže tedy možnost kasačního zásahu Ústavního soudu v této věci představuje spíše výjimku z pravidla, pak tím spíš musí být takový postup náležitě odůvodněn. Stěžovatelka však ve své ústavní stížnosti neuvádí prakticky žádné ústavněprávně relevantní argumenty. 10. V nyní projednávané věci totiž stěžovatelka v převážné míře uplatňuje toliko námitky proti vedení důkazního řízení obecnými soudy. Povýtce je však nutno již na tomto místě uvést, že jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se ve skutečnosti jen o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal opakovaně najevo, nepřísluší. Ústavní soud totiž setrvale ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že proces dokazování i hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu. Jinými slovy, svědčí-li rozhodnutí soudu o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), dostupný na http://nalus.usoud.cz]. 11. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci nezjistil. Dle jeho náhledu totiž obecné soudy pečlivě a zcela v intencích vyjádřených v ustanovení § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které též náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Z ústavněprávního hlediska jim tedy nebylo možno nic zásadního vytknout. 12. Rovněž nelze - z ústavněprávního hlediska - přisvědčit námitkám stěžovatelky stran nesprávného postupu veterináře a nevyužití všech prostředků, které si žádala daná situace s odkazem na ustanovení § 2432 obč. zák. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší zpochybňovat vyjádření znalce z oboru zemědělství, odvětví veterinářství, specializace klinická patologie, z něhož se podává