II.ÚS 1359/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1359/18 ze dne 31. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Bakaly, zastoupeného JUDr. Rudolfem Kožušníkem, advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017, č. j. 3 A 100/2017-41, a ze dne 21. 3. 2018, č. j. 3 A 32/2016-142, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2018, č. j. 1 As 285/2017-69, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, žalobce (Ing. Bohumil Vejtasa) se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odbor stavebního řádu, ze dne 2. 12. 2015, č. j. MHMP 2028013/2015, sp. zn. S-MHMP 872918/2012/SUP (ve znění opravného rozhodnutí ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. S-MHMP 872918/2012/SUP, č. j. MHMP 595503/2016), kterým zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1, odboru výstavby ze dne 23. 4. 2012, sp. zn. S UMCP1/019299/2011/VÝS-Kr-4/108, o umístění stavby "přístavba domu čp. X1 na pozemku parc. č. X2 v k. ú. Hradčany" a o změně ve způsobu užívání stavby, o změně jejího vlivu na využití území (zřízení polyfunkčního objektu). 3. Městský soud v Praze o této žalobě nejdříve rozhodl rozsudkem ze dne 5. 8. 2016, č. j. 3 A 32/2016-81, tak, že napadené rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tento rozsudek nicméně ke kasačním stížnostem žalobce a také stěžovatele (v procesním postavení osoby zúčastněné na daném řízení) zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 3. 2017, č. j. 2 As 230/2016-65, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, přičemž jej zavázal právním názorem, aby - mimo jiné - vyzval žalobce k odstranění nejasností v petitu jeho žaloby, konkrétně aby upřesnil, zda společně s žalobou podává i návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části ve smyslu ustanovení § 101a odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). 4. Žalobce po výzvě městského soudu doplnil petit své žaloby o návrh na zrušení opatření obecné povahy - Úpravy směrné části Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy schváleného ZHMP dne 9. 9. 1999 usnesením č. 10/05 ve znění změny Z 1000/00 vydané Opatřením obecné povahy č. 6/2009 s účinností od 12. 11. 2009, č. U 0982/2011 (dále jen "předmětné opatření obecné povahy"). V návaznosti na to Městský soud v Praze (z důvodu vhodnosti ve smyslu ustanovení § 39 odst. 2 s. ř. s.) rozhodl usnesením ze dne 25. 5. 2017, č. j. 3 A 32/2016-124, o vyloučení návrhu na zrušení opatření obecné povahy k samostatnému projednání, a posléze usnesením ze dne 30. 6. 2017, č. j. 3 A 32/2016-131, rozhodl o přerušení řízení do doby rozhodnutí o návrhu na zrušení opatření obecné povahy, které a priori musí předcházet rozhodnutí ve věci návrhu na zrušení napadeného územního rozhodnutí. 5. V samostatném řízení o návrhu na zrušení předmětného opatření obecné povahy, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 A 100/2017, pak městský soud vydal ústavní stížností nyní napadený rozsudek č. j. 3 A 100/2017-41, jímž předmětné opatření obecné povahy zrušil "dnem 29. 7. 2011." Městský soud konstatoval, že předmětem daného opatření obecné povahy je snížení podílu bydlení v k. ú. Hradčany z minimálního podílu bydlení 7 na minimální podíl bydlení 4, a to konkrétně na pozemku parc. č. X2, přičemž stanovení minimálního podílu bydlení "není ničím jiným než obecným regulativem prostorového uspořádání konkrétního území a podle okolností je možné, že může zasáhnout do vlastnických práv k nemovitostem nacházejícím se na daném území. Podíl bydlení proto dle soudu nelze vyhradit směrné části územního plánu a měnit jej pouze jednoduchým a v zásadě neveřejným procesem na základě individuálně podané žádosti." S odkazem na ustanovení § 188 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), dle něhož závazné části územního plánu mohou být měněny pouze formou opatření obecné povahy podle příslušných ustanovení nového stavebního zákona, městský soud v daném případě dospěl jednak k závěru, že "v územním plánu měl být minimální podíl bydlení v centrální části města zařazen do závazné části územního plánu a nikoli směrné části", jednak že "jeho změna neměla proběhnout v režimu úpravy územního plánu, jak se stalo, ale mělo se tak stát procesem stanoveným pro vydání opatření obecné povahy. Pokud tedy navrhovatel namítal, že předmětné opatření obecné povahy nebylo v souladu se zákonem řádně projednáno a zveřejněno, soud shledal tyto námitky důvodnými, neboť z obsahu spisového materiálu vyplývá, že předmětná změna územního plánu nebyla schválena zastupitelstvem hlavního města Prahy, v rozporu s § 173 odst. 1 správního řádu neobsahuje odůvodnění a nebyla ani zveřejněna veřejnou vyhláškou." 6. Proti tomuto rozsudku podali kasační stížnosti jak Magistrát hlavního města Prahy, tak i stěžovatel, v nichž namítali zejména nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu, pokud jde o jeho právní závěry týkající se nezákonného postupu při přijetí předmětného opatření obecné povahy. Stěžovatel nadto ve své kasační stížnosti zpochybňoval též aktivní legitimaci navrhovatele (žalobce) k podání takového návrhu, neboť v souladu s požadavky judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. usnesení č. j. 1 Ao 1/2009-120, všechna rozhodnutí jsou rovněž dostupná na www.nssoud.cz) neprokázal, jakým způsobem byla jeho vydáním dotčena práva žalobce, a ani městský soud se touto otázkou důkladněji nezabýval. Stěžovatel dále nesouhlasil ani s právním závěrem městského soudu, že minimální podíl bydlení má být obsažen v závazné části územního plánu, ani s tím, že městský soud zrušil předmětné opatření obecné povahy s účinností ex tunc, aniž by tento svůj postup řádně a srozumitelně odůvodnil, jak vyžaduje nejen ustanovení § 101d odst. 4 s. ř. s., ale i judikatura Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek č. j. 3 As 157/2016-63). 7. Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami neztotožnil, a proto ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem kasační stížnosti podle ustanovení § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl. Nejvyšší správní soud se předně zabýval povahou regulativu směrné části územního plánu, přičemž (s odkazem na závěry přijaté v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Aos 2/2013-116 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 153/2014-76) dospěl k závěru (shodnému se závěrem městského soudu), že se jedná o limit využití území ve smyslu ustanovení § 18 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 135/2001 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci, tzn. že "se jedná o regulativ, který musí být součástí závazné části územního plánu", nikoliv však o obecný regulativ prostorového uspořádání území, jak dovodil městský soud, nýbrž o regulativ "funkčního uspořádání území", který stanoví "poměr, v jakém budou budovy v území plnit funkci pro bydlení ve vztahu k funkcím jiným." 8. Z toho důvodu Nejvyšší správní soud přikročil k posouzení otázek, zda byl navrhovatel (žalobce) nadán aktivní procesní legitimací k podání návrhu na zrušení předmětného opatření obecné povahy, na jehož základě došlo k úpravě regulativu minimálního podílu bydlení v konkrétní budově na pozemku parc. č. X2 v k. ú. Hradčany, resp. zda jeho vydáním byla dotčena subjektivní práva navrhovatele. Ve vztahu k první otázce Nejvyšší správní soud konstatoval, že navrhovatel byl nadán aktivní procesní legitimací k podání takového návrhu, neboť se jedná toliko o návrh na "incidenční přezkum opatření obecné povahy", přičemž aktivní procesní legitimace zde svědčí jen tomu, kdo "je současně oprávněn podat ve správním soudnictví žalobu nebo jiný návrh ve věci, ve které bylo opatření obecné povahy užito" (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 194/2014-36). Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že "v případě navrhovatele není pochyb o tom, že byl oprávněn podat ve správním soudnictví žalobu proti ú