II.ÚS 1376/20

Ústavní soud obdržel dne 12. 5. 2020 podání, ve kterém stěžovatel uvádí, že podává ústavní stížnost proti v záhlaví uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu a navrhuje jeho zrušení. Dále pak konstatuje, že je advokátem a nemusí být proto právně zastoupen, a uvádí (dle zjištění Ústavního soudu nesprávné) datum doručení napadeného rozsudku.

Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Podle § 34 odst. 1 téhož zákona návrh na zahájení řízení se podává písemně Ústavnímu soudu. Musí z něj být patrno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, musí být podepsán a datován. Návrh má dále obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá; návrh musí obsahovat i další náležitosti, které stanoví tento zákon. Podle § 72 odst. 6 věta prvá téhož zákona musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, popřípadě také kopie rozhodnutí o odmítnutí mimořádného opravného prostředku z důvodu uvedeného v odstavci 4.

Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. Lze-li však vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli vědomí o náležitostech kvalifikovaného podání, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.

Stěžovatelovo podání nenaplňuje základní zákonné požadavky na jeho projednání podle § 30 odst. 1 a § 34 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 a navazujícími ustanoveními zákona o Ústavním soudu. Ze stěžovatelova podání zejména není patrná ústavněprávní argumentace pro řízení před Ústavním soudem, stěžovatel nepředložil plnou moc pro zastupování před Ústavním soudem (případně ani doklad - osvědčení ČAK - o tom, že stěžovatel je sám advokát), nebyla předložena kopie rozhodnutí obecného soudu, proti němuž ústavní stížnost směřuje.

Náležitého poučení se stěžovateli dostalo opakovaně v řadě řízení; stěžovatel podal již několik ústavních stížností trpících stejnými vadami a byl o této skutečnosti, jakož i o případných následcích neodstranění vytčených vad v minulosti opakovaně poučen (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1810/18 ze dne 17. 7. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 532/20 ze dne 14. 4. 2020 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1168/20 ze dne 27. 4. 2020). Ústavní soud tedy nemá pochybnosti o řádném seznámení navrhovatele se zákonnými požadavky na řízení před Ústavním soudem. Pro neefektivnost dalšího poučování Ústavní soud návrh odmítl na základě přiměřené aplikace § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (stejně viz již citované usnesení sp. zn. I. ÚS 1168/20).