II.ÚS 1377/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1377/14 ze dne 16. 12. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: hlavní město Praha, se sídlem Mariánské nám. 1, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. května 2012 č. j. 24 C 291/2010-107, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2013 č. j. 11 Co 519/2012-135 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2014 č. j. 28 Cdo 2804/2013-156, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 8, 2) Městského soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 4. 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013 č. j. 11 Co 519/2012- 135 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 5. 2012 č. j. 24 C 291/2010-107, jímž tento soud zamítl žalobu žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. X v kat. území Libeň. Požadovaného určení vlastnického práva se žalobkyně domáhala s odkazem na ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). Podle skutkových zjištění soudů se žalobkyně po tvrzeném přechodu vlastnictví (k 1. červenci 2000) o svá práva nestarala a neučinila ani návrh na zápis práva do katastru nemovitostí, jak jí ukládalo ust. § 8 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění účinném do 28. 6. 2012). Jako vlastník pozemku nadále vystupoval stát. Jeho vlastnická práva vykonával bytový podnik pro Prahu 8, s. p. v likvidaci. Na jeho návrh se dne 14. 5. 2009 konala veřejná dražba dobrovolná, ukončená udělením příklepu žalovanému (vydražiteli). Ten následně zaplatil cenu dosaženou vydražením a jako vlastník pozemku je zapsán v katastru nemovitostí. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2014 č. j. 28 Cdo 2804/2013- 156 bylo dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítnuto. II. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ze znění zákona č. 172/1991 Sb., vyplývalo, že k přechodu věcí na obce docházelo při splnění zákonných podmínek zcela "automaticky", a to k datu účinnosti zákona, tedy ke dni 24. 5. 1991 a zápis do katastru nemovitostí tak měl pouze deklaratorní a nikoliv konstitutivní účinky. Stěžovatelka poukazuje na to, že v ust. § 8 cit. zákona se jednalo o lhůtu pořádkovou, a nikoliv prekluzivní. To by ostatně ani nebylo možné, protože zákon sám stanovil podmínky, při jejichž splnění přecházejí věci do vlastnictví obcí, a to bez ohledu na to, zda bude změna zapsána v katastru nemovitostí či nikoliv. Protože zákon neuváděl seznam nemovitostí, nelze v případě stěžovatelky hovořit o pasivitě či o otálení s prosazováním svého vlastnického práva. Stěžovatelka poukazuje na množství nemovitostí, kterých se zákon č. 172/1991 Sb. dotkl, které nebyly nikoliv vinou stěžovatelky po roce 1950 nikde samostatně evidovány, a stěžovatelka tedy musela, pokud jde o historický majetek, procházet veškeré knihovní vložky ve všech katastrálních územích (jednu po druhé), a pokud jde o jiný majetek, všechny listy vlastnictví ve všech katastrálních územích. To vše si tedy podle stěžovatelky vyžádá podstatně delší čas, a tedy nemůže být vykládán k tíži stěžovatelky. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 147/96, v němž Ústavní soud uvedl, že podle ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb., byly obce povinny do jednoho roku od nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí. Lhůta stanovená v tomto ustanovení je však pouze lhůtou pořádkovou a vlastní zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí (dnes katastru nemovitostí), k jehož přechodu na obce došlo ex lege ke dni 24. 5. 1991 (pozn. v posuzovaném případě ke dni 1. 7. 2000), má účinky deklaratorní. Ústavní soud zde dále uvedl, že v posuzovaném případě dnem 24. 5. 1991 došlo ex lege k přechodu historického majetku obcí z majetku České republiky na obce. V tomto okamžiku došlo k zániku vlastnického práva státu - České republiky, a tudíž stát již nemohl předmětný majetek převádět na jiné osoby. Stěžovatelka je toho názoru, že právě z těchto důvodů má právo na ochranu proti tomu, kdo do jejích práv neoprávněně zasahuje, neboť vlastnické právo stěžovatelky je nedotknutelné. Konečná lhůta pro uplatnění vlastnického práva obce dle novelizovaného ust. § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (s účinností od 29. 6. 2012) skončila až dne 31. 3. 2013. Jak totiž vyplývá z tohoto ustanovení, pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle § 1, 2, 2a nebo § 2b tohoto zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát. Pokud by měly být obce sankcionovány za to, že neuplatnily své vlastnické právo do jednoho roku od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (či od účinnosti některé z novel), musel by to zákonodárce stanovit v tomto zákoně a zcela jistě by následně nestanovil konečnou lhůtu dne 31. 3. 2013. Dle názoru stěžovatelky není podstatné, jakým způsobem žalovaný "nabyl vlastnické právo" k předmětným nemovitostem. Stěžovatelka poukazuje na to, že navrhovatel dražby nebyl vlastníkem a nemohlo tedy dojít k přechodu ani převodu vlastnického práva. Stěžovatelka dále uvádí, že si je vědoma toho, že v daném případě neproběhla dražba podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ale zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Ani v tomto případě však podle jejího názoru není možné, aby byl navrhovatelem dražby někdo jiný než vlastník, a tím v době dražby Česká republika nebyla. Udělením příklepu tedy nemohlo přejít vlastnické právo na žalovaného. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359) a sp. zn. II. ÚS 349/2003 (N 148/42 SbNU 199). III. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěry soudů, že není vlastnicí předmětných nemovitostí, a namítá, že ze znění zákona č. 172/1991 Sb. vyplývalo, že k přechodu věcí na obce docházelo při splnění zákonných podmínek zcela "automaticky", a to k datu účinnosti uvedeného zákona, tedy ke dni 24. 5. 1991 a zápis do katastru nemovitostí tak měl pouze deklaratorní účinky, v její právní věci tedy nemohlo dojít k přechodu ani převodu vlastnického práva na žalovaného. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libov