II.ÚS 1483/20

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu soukromého a rodinného života zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na péči o děti zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny. Stěžovatelka dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že zařízení Dětský domov X se ukládá povinnost odevzdat nezletilé děti M. a M. K. do péče otce, M. K. Dále bylo rozhodnuto, že usnesení okresního soudu ze dne 22. 7. 2019 č. j. 10 Nc 4004/2019-13, na základě kterého byly nezletilé děti dočasně odebrány z péče matky a umístěny do Dětského domova X, se zrušuje. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil, přeformuloval nicméně výrok rozhodnutí tak, že "nezletilé děti M. a M. se předběžně předávají do péče otce". Krajský soud konstatoval, že nezletilé děti byly umístěny do Dětského domova X jako do tzv. "neutrálního prostředí" na základě předběžného opatření poté, co soud dospěl k závěru, že je vážně ohrožen zdravý vývoj dětí a jejich vztah s oběma rodiči. Bylo zjištěno, že stěžovatelka bránila styku nezletilých dětí s otcem a děti byly v její péči hrubým způsobem manipulovány a popuzovány proti osobě otce, čímž byl vztah dětí k otci narušen. Je v zájmu nezletilých dětí, aby byly v zařízení umístěny pouze po dobu, která je nezbytně nutná. Nezletilé děti byly odebrány z péče manipulujícího rodiče a byla jim zajištěna potřebná terapie, která jim umožnila otce přijmout. S ohledem na uvedené krajský soud zcela souhlasí se závěrem okresního soudu, že pominuly důvody, pro které byly nezletilé děti dočasně umístěny do tzv. neutrálního prostředí. Bylo osvědčeno, že otec má k péči o nezletilé vhodné podmínky, děti k němu navázaly vztah, a je proto možné jeho návrhu na vydání předběžného opatření vyhovět.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předně brojí proti tomu, že krajský soud sice potvrdil rozhodnutí okresního soudu, upravil však formulaci výroku rozhodnutí. Stěžovatelka dále namítá nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a nesprávný zákonný podklad rozhodnutí, neboť mělo být dle jejího názoru rozhodováno podle § 452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a nikoli podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka rovněž upozorňuje, že napadená rozhodnutí nestanoví dobu trvání předběžného opatření; stěžovatelka tak není informována o tom, za jakých podmínek budou děti vráceny zpět do její péče. Stěžovatelka má za to, že odebráním nezletilých dětí z její péče došlo k závažnému zásahu do jejích práv a práv nezletilých dětí. Před odebráním nezletilých dětí z péče stěžovatelky děti osobnostně, citově i ve škole zcela prospívaly. Stěžovatelka rovněž namítá, že nebyl zjišťován názor nezletilých dětí.

Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Materiálně lze vyjádřit pravomoc Ústavního soudu též tak, že je oprávněn napravovat toliko excesy obecných soudů [srv. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].

Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v rodinněprávních věcech je ve svém rozhodování velmi zdrženlivý, neboť jsou to především obecné soudy, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí. Uvedené tím spíše platí při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření, a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, případně rozhodnutí o tomto návrhu, nýbrž je povolán toliko k přezkumu, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad podle čl. 2 odst. 2 Listiny, zda bylo vydáno příslušným orgánem podle čl. 38 odst. 1 Listiny a současně nebylo projevem svévole ve smyslu ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, a proto Ústavní soud do těchto rozhodnutí zasahuje zcela výjimečně (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4088/16).

Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. K nedostatku zákonného podkladu Ústavní soud konstatuje, že i v řízení týkajícím se péče o nezletilé mohou soudy využít institut tzv. "běžného" předběžného opatření podle § 102 odst. 1 občanského soudního řádu. Předběžné opatření podle § 452 zákona o zvláštních řízeních soudních je institutem mimořádným, směřujícím k řešení výjimečných a specifických situací (srv. JIRSA, J. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, § 452). Pochybení obecných soudů stran zákonného podkladu proto Ústavní soud neshledal. Napadená rozhodnutí ani nevykazují známky svévole. Krajský soud řádně odůvodnil, z jakého důvodu považuje za nezbytné předat nezletilé děti z péče zařízení Dětský domov X do péče otce, zejména s ohledem na proběhlou terapii a jejich obnovený zdravý psychický vývoj. Poukazuje-li stěžovatelka na to, že okresní soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, pak Ústavní soud konstatuje, že okresní soud pouze využil procesního nástroje, který mu právní úprava civilního řízení nabízí, aby v zájmu efektivity řízení, která je ve věcech péče o nezletilé zásadou stěžejní, vydal rozhodnutí, na jehož základě by nezletilé děti mohly co nejrychleji opustit zařízení dětského domova. Ústavní soud v tomto postupu žádné pochybení ústavněprávní intenzity neshledal.

Stěžovatelce je třeba přisvědčit, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617)] a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci (nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017). V posuzovaném řízení obecné soudy nicméně rozhodovaly pouze o návrhu na propuštění dětí ze zařízení dětského domova. Umístění nezletilých dětí v sociálním zařízení mimo domov jednoho z rodičů je třeba vnímat jako variantu krajní, kterou lze využívat pouze po nezbytně dlouhou dobu. Obecné soudy v posuzovaném řízení měly dostatek podkladů pro závěr, že důvody, pro které byly nezletilé děti dočasně umístěny v zařízení dětského domova, pominuly. Stěžovatelka ostatně tento závěr obecných soudů nijak nezpochybňuje. Zjišťování názoru nezletilých a další dokazování nutné pro rozhodnutí ve věci samé (či o jiném návrhu na předběžné opatření) má opodstatnění v navazujícím řízení.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí primárně proti odebrání nezletilých dětí ze své péče, ačkoli o této skutečnosti nebylo napadenými rozhodnutími vůbec rozhodováno. Ke stěžovatelčiným námitkám Ústavní soud proto pouze ve formě obiter dicta konstatuje, že ze skutkových zjištění obecných soudů vyplývá silná manipulace s nezletilými ze strany stěžovatelky. Manipulace a pěstování nenávisti vůči druhému rodiči má obecně na nezletilé velmi negativní vliv, který významně poškozuje jejich zdravý psychický vývoj. Pozitivní vztah k oběma rodičům je pro nezletilé dítě zcela zásadní, subjektivní pocit stěžovatelky, že v její péči děti prospívají nejlépe, tuto skutečnost nemůže vyvrátit.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.