II.ÚS 1508/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1508/16 ze dne 31. 5. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů V. V. a B. V., zastoupených JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem Strossmayerovo náměstí 977/2, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, č. j. 25 Cdo 553/2014-270, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2013, č. j. 51 Co 562/2012-205, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 8. 2012, č. j. 5 C 4/2009-160, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují svůj nesouhlas se způsobem, jakým soudy svými mezitímními rozsudky posoudily základ nároku jejich syna V. V., zemřelého v průběhu řízení dne 28. 9. 2013 (dále jen "žalobce"), který se domáhal žalobou ze dne 23. 12. 2008 stanovení povinnosti Davida Hlušičky, bytem Bramboříková 6, Praha 10 (dále jen "žalovaný") zaplatit žalobci částku 2 983 796 Kč z titulu náhrady bolestného, ztížení společenského uplatnění a zadaných znaleckých posudků. Stěžovatelé namítají, že soudy bez jakýchkoli relevantních podkladů uzavřely, že žalobce nedal přednost v jízdě žalovanému, když nezastavil na značení "Stůj, dej přednost v jízdě". Tento závěr je dle stěžovatelů zcela mylný, a nemá oporu ve spisovém materiálu. Soudy, ač nepřímo, vycházely ze svědecké výpovědi údajného svědka nehody, Aleše Glásera, o němž jsou stěžovatelé přesvědčeni, že byl od počátku svědkem fingovaným, který měl pouze potvrdit obhajobu žalovaného. Z této svědecké výpovědi pak vychází taktéž znalecký posudek Ing. Doležala. Stěžovatelé mají za to, že právě výpověď Aleše Glásera, která jimi byla v průběhu soudního řízení mnohokrát pro zjevné nesrovnalosti rozporována, zapříčinila nesprávné závěry soudů o tom, že žalobce při výjezdu z benzinového čerpadla nezastavil, a způsobil tak nedáním přednosti v jízdě předmětnou dopravní nehodu. Soudy se přitom vůbec nezabývaly možností, že s ohledem na velkou rychlost vozidla žalovaného a nedostatečný výhled na hlavní komunikaci žalobce vozidlo v okamžiku výjezdu vůbec neviděl, ani vidět nemohl. Nelze proto přičítat k tíži žalobce, že nepředpokládal vysokou rychlost přijíždějícího vozidla a očekával, že křižovatkou bezpečně projede. Stěžovatelé taktéž nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, který v napadeném rozsudku uvedl, že motocykl žalobce pokračoval až téměř do místa střetu v protisměru, a že žalovaný reagoval na to, že se na jeho polovině vozovky objevil motocykl mířící proti němu. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na skutečnost, že motocykl žalobce byl těžkým a vysokým strojem, který nemůže okamžitě na místě zabočit na jednu či druhou stranu. Přičítat tedy žalobci zavinění za to, že najížděl do svého pruhu tak, jak mu to schopnost motocyklu zabočit dovolovala, je dle stěžovatelů zcela nesprávné. Stěžovatelé se dále neztotožnili se závěrem Nejvyššího soudu stran skutečnosti, že daný případ je odlišný od věci řešené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1.2015, sp. zn. 25 Cdo 1097/2014. 3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 10 mezitímním rozsudkem ze dne 8. 8. 2012, č. j. 5 C 4/2009-160, rozhodl, že základ nároku žalobce na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a úhrady nákladů znaleckých posudků je dán z 50 %. Městský soud v Praze k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 31. 5. 2013, č. j. 51 Co 562/2012-205, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku žalobce je dán z 80 %. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší soud změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2013, č. j. 51 Co 562/2012-205, tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 8. 2012, č. j. 5 C 4/2009-160, se mění tak, že nárok je opodstatněný z jedné třetiny; o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 10 nedošlo. 5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. 6. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 12. 6. 2006 žalobce v obci Klíčany na motocyklu odbočoval doleva z vedlejší silnice od čerpací stanice na hlavní silnici, po které zleva přijížděl automobilem žalovaný, přičemž došlo ke střetu obou vozidel a k poškození zdraví žalobce. Žalobce nerespektoval dopravní značku "Stůj, dej přednost v jízdě" a nedal přednost blížícímu se vozidlu žalovaného, které v uzavřené obci jelo rychlostí 85-92 km/h. Soud dovodil, že střetu mohl zabránit jak žalovaný, jestliže by se ke křižovatce blížil povolenou rychlostí 50 km/h, tak žalobce, pokud by respektoval dopravní značení, odhadl rychlost přijíždějícího vozidla a dal mu přednost v jízdě. Soud prvního stupně ve svých závěrech vycházel ze znaleckého posudku Ing. Karla Doležala, znalce z oboru doprava, posuzování dopravních nehod, který za příčinu dopravní nehody určil jak nedání přednosti v jízdě žalobcem, tak nepřiměřenou rychlost žalovaného, který následně při brzdném manévru vybočil doleva a dostal se do protisměru, kde nakonec došlo ke střetu. Soud ve smyslu ustanovení § 431 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, uzavřel, že podíl obou účastníků na dopravní nehodě je stejný, neboť oba významně porušili dopravní předpisy. 7. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že míra, jakou se na vzniklé škodě účastníci řízení podíleli, je 20 % na straně žalobce a 80 % na straně žalovaného. Na počátku nehodového děje bylo sice nezastavení žalobce na značce "Stůj, dej přednost v jízdě", ale ke střetu nemuselo dojít, jestliže by žalovaný jel povolenou rychlostí a nevybočil vlevo do protisměru, navíc sám věděl, že na místě je vzrostlá vegetace značně zhoršující přehled o vjezdu vozidel na hlavní silnici. Tyto okolnosti se proto na vzniklé škodě podílely významnější měrou. 8. Dovolací soud zdůraznil, že žalobce nedáním přednosti vozidlu jedoucímu po hlavní silnici vyvolal celou kolizní situaci, a vzhledem k tomu, že nezastavil na dopravní značce "Stůj, dej přednost v jíz