Ústavní soud II.ÚS 1518/24 – Osvobození dlužníka od placení pohledávek

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že porušují jeho právo na ochranu vlastnictví a na soudní a jinou právní ochranu.

Z vyžádaných spisů Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 57 EXE 1063/2016 a sp. zn. 43 EXE 743/2017 se podává, že napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce, jejímž předmětem bylo vymožení dlužného a běžného výživného, soudní exekutor uložil stěžovateli (jako povinnému) uhradit náklady exekuce v celkové částce 26 196,50 Kč (výrok I) a neuložil mu povinnost uhradit náklady vedlejší účastnice (dále též jen "oprávněná") (výrok II).

Proti tomuto příkazu podal stěžovatel námitky, ve kterých poukázal zejména na to, že ho insolvenční soud osvobodil od placení dosud neuspokojených pohledávek, mezi něž patří i pohledávka na náhradu nákladů exekuce [§ 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)].

Okresní soud napadenými usneseními tento příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výroku I změnil (jen) tak, že tyto náklady činí celkem 17 121,50 Kč, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o námitkách stěžovatele. Dospěl totiž k závěru, že pohledávek věřitelů na výživném ze zákona se osvobození netýká (§ 416 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění zákona č. 31/2019 Sb.).

Usnesením ze dne 23. 8. 2024 č. j. 57 EXE 1063/2016-151, které nabylo právní moci dne 4. 10. 2024, okresní soud k návrhu stěžovatele exekuci zcela zastavil (výrok I) a rozhodl, že stěžovatel a oprávněná nemají právo na náhradu nákladů řízení (výroky II a III), že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok IV) a že je povinen vrátit stěžovateli vymožené náklady exekuce v částce 2 600 Kč (výrok V). Usnesením ze dne 23. 8. 2024 č. j. 43 EXE 743/2017-99, které nabylo právní moci dne 4. 10. 2024, okresní soud k návrhu stěžovatele exekuci zcela zastavil (výrok I) a rozhodl, že stěžovatel a oprávněná nemají právo na náhradu nákladů řízení (výroky II a III) a že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok IV), současně zamítl návrh stěžovatele, aby mu soudní exekutor byl povinen vrátit vymožené náklady exekuce v částce 2 600 Kč (výrok V). V odůvodnění těchto rozhodnutí okresní soud uvedl, že důvodem zastavení exekuce je mj. úspěšné oddlužení stěžovatele v insolvenci (§ 416 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 5. 2019), a protože po úspěšném oddlužení nemělo být v exekuci pokračováno, neměl soudní exekutor vydávat jakýkoliv příkaz k úhradě nákladů exekuce a již vzniklé náklady exekuce měl přihlásit do insolvenčního řízení.

Stěžovatel namítá, že okresní soud a soudní exekutor v napadených rozhodnutích aplikovali § 416 insolvenčního zákona ve znění zákona č. 31/2019 Sb., ačkoli pro dané insolvenční řízení byl rozhodný insolvenční zákon ve znění zákona č. 64/2017 Sb., který nevyjímá z osvobození pohledávky na výživném ze zákona, a to na rozdíl od použitého znění, podle kterého jsou tyto pohledávky z osvobození vyloučeny. Náklady exekuce přitom nespadají ani do jiných výjimek z osvobození. Dále tvrdí, že osvobození od placení pohledávek dopadá i na pohledávky soudního exekutora na úhradu nákladů exekuce, pokud nebyly přihlášeny do insolvenčního řízení, ačkoli přihlášeny být měly [nález ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14 (N 123/82 SbNU 25)], a že nemá žádné neuhrazené závazky vůči oprávněné a jeho vyživovací povinnost zanikla.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení. Okresní soud uvedl, že chybně zamítl stěžovatelovy námitky, neboť vycházel z nesprávného znění § 416 odst. 1 insolvenčního zákona, konkrétně ze znění účinného od 1. 6. 2019. Dodal, že nebude-li jeho pochybení a pochybení soudního exekutora vyřešeno rozhodnutím Ústavního soudu, bude řešeno rozhodnutím o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce. Soudní exekutor ani oprávněná se k ústavní stížnosti nevyjádřili. Vyjádření okresního soudu Ústavní soud stěžovateli k replice nezasílal, neboť uvedený soud uznal, že se vytýkaného pochybení dopustil.

Ústavní soud se obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele již zabýval a usnesením ze dne 1. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 1486/24 ji jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí dal stěžovateli za pravdu v tom, že se napadená rozhodnutí opírají o nesprávné znění insolvenčního zákona. Napadená rozhodnutí i rozhodnutí o osvobození od placení pohledávek sice byla vydána již za účinnosti insolvenčního zákona ve znění zákona č. 31/2019 Sb., ale stěžovatelovo insolvenční řízení se řídilo jeho předchozím zněním, tedy insolvenčním zákonem ve znění zákona č. 64/2017 Sb. (viz čl. II zákona č. 31/2019 Sb. a bod 5 usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2023 č. j. KSCB 26 INS 7414/2018-B-41, kterým byl stěžovatel od placení pohledávek osvobozen).

Přesto však Ústavní soud napadená rozhodnutí nezrušil, a to z důvodu, že podle ustálené judikatury je ústavní stížnost přípustná zpravidla pouze proti aktuálnímu, bezprostřednímu, přímému a negativnímu zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva či svobody, tj. projevuje-li se tento zásah (a potažmo případné následné "vyhovující" rozhodnutí Ústavního soudu) ve stěžovatelově právní sféře; musí tedy negativní účinky napadených rozhodnutí či jiného zásahu orgánu veřejné moci přetrvávat (usnesení ze dne 14. 12. 2023 sp. zn. III. ÚS 1999/23 nebo ze dne 29. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 3207/23). Tomu tak ale ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1486/24 nebylo, neboť okresní soud důsledky popsaného pochybení po podání ústavní stížnosti napravil (pravomocnými) usneseními o zastavení exekuce. Totéž nastalo i v nyní posuzované věci, neboť okresní soud důsledky svého pochybení stejným způsobem napravil (viz sub 5).

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.