II.ÚS 1522/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1522/20 ze dne 18. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatelů Petra Polívky a Dany Polívkové, zastoupených JUDr. Ondřejem Šmídem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře Sekanina, Šmíd a partneři, se sídlem Hybešova 2378/17, Boskovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2020 č. j. 33 Cdo 2263/2019-175 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2018 č. j. 51 Co 91/2018-109, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy 1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 29. května 2020, navrhli stěžovatelé postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi měly být porušeny ústavní principy právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování vyplývající z pojmu demokratického právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ústavně garantované právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelům známy, Ústavní soud se proto omezí jen na stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé zahájili v postavení žalobců u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") soudní řízení o zaplacení částky 64 960 Kč s příslušenstvím proti obchodní společnosti EXIM TOURS a.s., IČ: 45312974 (dále jen "vedlejší účastník"), a to z titulů povinnosti zaplatit stěžovatelům 100% slevu z ceny zájezdu ve výši 44 420 Kč, nahradit jim škodu na majetku ve výši 540 Kč, a nahradit každému z nich nemajetkovou újmu ve výši 5 000 Kč pro ztrátu radosti z dovolené. Stěžovatelé v žalobě tvrdili celou řadu vad jimi u vedlejšího účastníka zakoupeného a v srpnu 2016 absolvovaného rodinného zájezdu do Tunisu, když cestujícími byli stěžovatelé a jejich dvě nezletilé děti. Tyto vady stěžovatelé vedlejšímu účastníku vytkli ve smyslu § 2540 občanského zákoníku, přičemž vad mělo být tolik, že jejich souhrn by při zohlednění tzv. Frankfurtské tabulky slev Zemského soudu ve Frankfurtu z r. 1985, které jsou i nadále pro určení slev z cen vadných zájezdů použitelné, dosáhl hodnoty 150% ceny zájezdu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016 sp. zn. 33 Cdo 747/2015). Soud prvního stupně stěžovatelům v plném rozsahu rozsudkem ze dne 7. prosince 2017 č. j. 18 C 24/2017-72 v meritu věci vyhověl a spolu s tím uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelům náhradu nákladů řízení a povinnost zaplatit státu svědečné. K odvolání vedlejšího účastníka pak Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem ze dne 15. května 2018 č. j. 51 Co 91/2018-109 změnil postupem dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že ohledně částek 22 210 Kč (sleva z ceny zájezdu), 540 Kč (náhrada škody na majetku) a 2 500 Kč (náhrada nemajetkové újmy) žalobu zamítl, ve zbytku meritorní výroky potvrdil (při formální opravě jejich znění) a nákladové výroky změnil tak, že ani jedné ze stran nepřiznal náhradu nákladů řízení a oběma stranám uložil povinnost zaplatit státu jednu polovinu svědečného. Odvolací soud přitom vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které označil za přiléhavé, avšak věc odlišně právně zhodnotil, a to zejména co do rozsahu vad, za které lze stěžovatelům přiznat slevu z ceny zájezdu, jelikož dle názoru odvolacího soudu je pro učinění závěru o tom, co lze (důvodně) považovat za vadu, třeba srovnat rozsah služeb nasmlouvaných mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem s rozsahem služeb skutečně v destinaci poskytnutých. V tomto bodě se odvolací soud vůči právnímu názoru soudu prvního stupně vymezil, když shledal rozsah vad za užší než soud prvního stupně, a snížil proto slevu z ceny zájezdu o 50% (tj. z částky 44 420 Kč na částku 22 210 Kč). Nárok na náhradu škody ve výši 540 Kč (korunový ekvivalent tzv. bakšiše ve výši 20 EUR uhrazeného na základě doporučení delegátky vedlejšího účastníka na recepci hotelu) pak zamítl odvolací soud zcela, když došel k závěru, že vedlejší účastník samotným doporučením úhrady bakšiše právní povinnost ve smyslu § 1817 občanského zákoníku neporušil. Náhradu nemajetkové újmy za narušení dovolené každému ze stěžovatelů snížil odvolací soud alikvotně též o 50% na částku 2 500 Kč s tím, že tato je s ohledem na cenu zájezdu přiměřenější. V návaznosti tyto odlišné závěry ohledně důvodnosti výše uplatněných nároků pak odvolací soud zhodnotil úspěch obou stran ve sporu jako "v podstatě stejný" a o tento závěr opřel nákladové výroky v napadeném rozsudku. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatelé napadli v celém rozsahu, vyjma potvrzujících výroků, dovoláním u Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"), přičemž v dovolání formulovali čtyři tvrzené právní otázky, na nichž mělo rozhodnutí odvolacího soudu spočívat a které nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny, popř. se při jejich řešení odvolací soud měl odchýlit od judikatury dovolacího soudu. Dovolací soud svým rozsudkem ze dne ze dne 21. ledna 2020 č. j. 33 Cdo 2263/2019-175 dovolání stěžovatelů v té části, která směřovala proti výroku odvolacího osudu o náhradě za nemajetkovou újmu a nákladovým výrokům, vyhověl, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbytku - tj. v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým tento změnil rozsudek soudu prvního stupně, když částečně zamítl žalobu o zaplacení částky 22 750 Kč skládající se z 50% slevy z ceny zájezdu (22 210 Kč) a náhrady majetkové škody (540 Kč), dovolací soud dovolání odmítl postupem dle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné, jelikož nemělo obsahovat způsobilé vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 3. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, že tato byla podána včas k tomu řádně zmocněným advokátem. 4. Vzhledem ke kasační povaze části napadeného rozsudku dovolacího soudu je však zapotřebí bližšího rozboru podmínek přijatelnosti podané ústavní stížnosti, resp. jejích částí. Ústavní stížností napadené nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu (tj. výroky III., IV. a V.) týkající se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů byly dovolacím soudem zrušeny a otázka nákladů řízení tak bude řešena v dalším řízení - v tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu nepřípustná z důvodu předčasnosti, neboť není splněna podmínka vyčerpání všech dostupných procesních prostředků, které stěžovatelům právní řád k ochraně jejich práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stejně tak je nepřípustná ústavní stížnost v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým tento změnil rozsudek soudu prvního stupně a částečně zamítl žalobu o zaplacení částky 22 750 Kč z titulu slevy z ceny zájezdu a náhrady škody, jelikož dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto pro vady, přičemž toto odmítnutí Ústavní soud shledává, jak bude vyloženo níže, za důvodné - k požadavku na řádné vyčerpání opravných prostředků podmiňující přípustnost ústavní stížnosti srov. zejm. sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb., dostupné též na http://nalus.usoud.cz). Námitky stěžovatelů vznesené proti rozsudku odvolacího soudu tak Ústavní soud nehodnotí. 5. Procesně přípustná je tudíž ústavní stížnost v rozsahu, ve kterém tato směřuje proti rozsudku dovolacího soudu o částečném odmítnutí dovolání pro vady. III. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé se ve stížnosti dovolávají práv plynoucích z principu demokratického právního státu a konkrétně namítají porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a dále porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, ze kterého vyplývají zásady právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Vůči odmítavému výroku rozsudku dovolacího soudu, proti kterému je stížnost přípustná, stěžovatelé namítají, že dovolací soud nerespektoval "kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace a je tak na místě obrana stěžovatelů prostřednictvím ústavní stížnosti". Dovolací soud se dle názoru s