II.ÚS 1560/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1560/20 ze dne 9. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a ze soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Českého národního investičního obchodně-podnikatelského fondu, a. s. v likvidaci, se sídlem Podbabská 1014/20, Praha 6, zastoupené JUDr. Ing. Danielem Srncem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1071/17, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2020 č. j. 30 Cdo 1132/2018-170, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2017 č. j. 20 Co 309/2017-149, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. června 2017 č. j. 12 C 167/2003-110, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 30 Cdo 268/2016-95, rozsudku Městského soudu ze dne 14. října 2004 č. j. 20 Co 340/2004-50 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. dubna 2004 č. j. 12 C 167/2003-35, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatelka podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody, a to konkrétně čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 9 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyžádaného spisu vedeného pod sp. zn. 12 C 167/2003, vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody ve výši 995 075,30 Kč postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), která jí měla být způsobena dodatečnými platební výměry Finančního úřadu pro Prahu 1, jež byly později k návrhu stěžovatelky shledány neplatnými. Výše zmíněná částka představuje smluvní odměnu (sjednanou jako tzv. success fee), kterou stěžovatelka uhradila obchodní společnosti Auditorská a daňová kancelář, s. r. o. (dále též "auditorská společnost"), která stěžovatelku v daňovém řízení zastupovala a pro stěžovatelku provedla prohlídku všech daňových spisů od roku 1995, během čehož odhalila nicotnost dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu pro Prahu 1. Auditorská společnost dále zpracovala odvolání proti platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 1 na daňové penále. Výsledkem bylo vrácení dodatečně vyměřených daní v celkové výši 1 385 190 Kč a přiznání úroku z přeplatku ve výši 283 014 Kč. 3. Předcházející soudní řízení lze rozdělit do dvou fází. V první fázi byl vydán rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. dubna 2004 č. j. 12 C 167/2003-35, rozsudek Městského soudu ze dne 14. října 2004 č. j. 20 Co 340/2004-50 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 30 Cdo 268/2016-95 (dále jen "kasační rozhodnutí dovolacího soudu"). Kasačním rozhodnutím dovolacího soudu byly předcházející rozsudky nalézacího a odvolacího soudu zrušeny v části, v níž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky v částce 995 075,30 Kč, ve zbývající části bylo poté stěžovatelčino dovolání odmítnuto. Dovolací soud se neztotožnil se závěry nalézacího a odvolacího soudu, které smlouvu mezi stěžovatelkou a auditorskou společností posoudily jako absolutně neplatnou pro obcházení zákona. Dovolací soud tedy věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Druhá fáze předcházejícího soudního řízení počíná vydáním rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. června 2017 č. j. 12 C 167/2003-110 (dále jen "rozsudek nalézacího soudu"). Tímto rozsudkem byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 33 049 Kč s příslušenstvím (výrok I.) jako náklady stěžovatelčina zastoupení v daňovém řízení, ve zbytku žalované částky byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta (výrok II.). Nalézací soud shledal, že u obou dodatečných výměrů, u kterých byla později shledána neplatnost, náhradu škody přiznat nelze, neboť nesplňují podmínku podle § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu. Proti těmto dodatečným platebním výměrům totiž nebyl podán řádný opravný prostředek - odvolání. Ve vztahu ke dvěma platebním výměrům na daňové penále, které byly k odvoláním stěžovatelky zrušeny, nalézací soud náhradu škody přiznal. Při tom nalézací soud vycházel ze zjištěných úkonů zástupce v podobě podaných odvolání, převzetí zastoupení a náhrady hotových výdajů. Nalézací soud stěžovatelce rovněž přiznal náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, neboť jí nebyl v zákonné lhůtě úrok z přeplatku ex offo vyplacen, přičemž její zástupce následně u správce daně podal žádost o jeho přiznání. Celková náhrada škody, kterou nalézací soud zjistil a stěžovatelce přiznal, činila 33 049 Kč. Ohledně započtení úroku z přeplatku na způsobenou škodu ve smyslu § 64 odst. 6 věty páté zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), nalézací soud vyslovil právní názor, že přiznaný úrok se započítává na náhradu škody tehdy, pokud by skutečná výše škody byla vyšší než přiznaný úrok. Nalézací soud uvedl, že úlohou tohoto úroku je kompenzovat nemožnost daňového subjektu disponovat s finančními prostředky, nikoli ovšem též např. náklady řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu či k vydání nezákonného rozhodnutí došlo. Tomu, jak dodal nalézací soud, odpovídá též zákonná formulace, jež stanovuje, že k započtení úroku z přeplatku na náhradu škody dochází teprve tehdy, pokud přiznaná škoda tento úrok přesahuje. 5. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2017 č. j. 20 Co 309/2017-149 (dále jen "rozsudek odvolacího soudu") byl zamítavý výrok rozsudku nalézacího soudu potvrzen (výrok I.) a vyhovující výrok změněn tak, že žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení 33 049 Kč, se zamítá (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že konstrukci stěžovatelky, že náklady ze smlouvy o auditu byly vynaloženy převážně mimo rámec daňových řízení, a že z tohoto titulu má právo na jejich plnou náhradu, nelze přisvědčit již proto, že zde není dána bezprostřední příčinná souvislost s nezákonnými rozhodnutími. Činnost auditorské společnosti, jak dodal odvolací soud, spočívala i v řadě úkonů s nezákonnými rozhodnutími nesouvisejícími, přičemž náklady, které stěžovatelka vynaložila na služby daňového poradce v řízení, lze považovat za obdobné odměně advokáta. Proto se aplikuje vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelce způsobená škoda je sice vyšší (47 880 Kč), než ke které dospěl nalézací soud, nicméně ve vztahu k výkladu ustanovení § 64 odst. 6 věty páté zákona o správě daní a poplatků, se odvolací soud se závěry nalézacího soudu neztotožnil. Uvedl, že logickým a smyslu daného ustanovení odpovídajícím je takový výklad, že úrok z přeplatku se započítává na náhradu škody i tehdy, pokud ji zcela nepokrývá. Rovněž tyto náklady řízení představují skutečnou škodu, jíž vyplacený úrok zcela pokrývá, a stěžovatelce tak dle odvolacího soudu z titulu náhrady škody nic nenáleží. 6. Dovolací soud dovolání žalobkyně napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2020 č. j. 30 Cdo 1132/2018-170 (dále jen "rozsudek dovolacího soudu") zčásti zamítl v rozsahu výroků I. a II. rozsudku odvolacího soudu a ve zbývajícím rozsahu je odmítl. Dovolací soud uvedl, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, podle níž náklady na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu spočívající v odměně za služby poskytnuté daňovým poradcem, představují náklady řízení, které lze nahradit podle podmínek § 31 zákona o odpovědnosti státu. Současně zdůraznil, že náhrada nákladů řízení podle tohoto ustanovení není založena na zásadě náhrady skutečné škody, nýbrž náhrady pouze účelně či důvodně vynaložených nákladů řízení. V této části tedy dovolací soud shledal dovolání nepřípustným. Dovolací soud se dále ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že podle § 64 odst. 6 věty páté zákona o správě daní a poplatků, pokud by skutečná škoda způsobená daňovému dlužníku nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně byla vyšší než úrok přiznaný podle tohoto ustanovení, přiznaný úrok se na úhradu skutečné škody započítává. Dle dovolacího soudu je smyslem tohoto úroku předejít komplikovaným řízením o náhradu