II.ÚS 1685/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1685/13 ze dne 17. 2. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Petra Němce (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice, 507 11 Valdice, zastoupeného Mgr. Bohumilem Budínským, advokátem, AK se sídlem Hradební 856/10, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 č. j. 4 Tdo 175/2013-40 (1072), rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2012 č. j. 2 To 69/12-958 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2012 č. j. 4 T 9/2011-880, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 90 Ústavy a hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho trestní věci. Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 4 T 9/2001, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a trestného činu soulože mezi příbuznými podle § 245 tr. zák., dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Trestná činnost stěžovatele, podrobně popsaná ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, v zásadě spočívala (stručně řečeno) v tom, že v přesně nezjištěné době, avšak minimálně od jara 2005 do června 2006, pod vlivem alkoholu prováděl za účelem svého uspokojení opakovaně na svých dcerách, nevlastní Petře (jedná se o pseudonym) a vlastní Haně (jedná se o pseudonym), tehdy obě mladší 15 let, různé sexuální praktiky a pokud se poškozené bránily, přemohl je fyzickou silou a vyhrožoval jim. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze zamítl jako nedůvodné, dovolání bylo odmítnuto podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Bližší obsah odůvodnění soudních rozhodnutí vydaných v předmětném řízení, zejména hodnotící část rozsudku soudu prvního stupně, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i obecným soudům známa. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Ve vztahu k poškozené Haně poukázal na klíčové gynekologické nálezy MUDr. Jana Zmrhala z července 2010 a MUDr. Jiřího Vambery z července 2011, podle kterých je vysoce nepravděpodobné, že by byl na poškozené v dětství opakovaně vykonáván pohlavní styk ve formě soulože; podle vyšetření MUDr. Zmrhala v roce 2010 byla poškozená virgo intacta. Stěžovatel připustil, že je osobou sexuálně náruživou, orientuje se však výhradě na pohlavně vyspělé ženy. I podle znaleckého posudku z odvětví sexuologie reaguje pouze na dospělé heterosexuální stimuly, žádné reakce na deviantní (agresivní či pedofilní) podněty u něho nebyly shledány. V tomto kontextu dle jeho názoru neobstojí závěry obecných soudů vyvozené ze svědeckých výpovědí svědkyň Heleny Vítové, Veroniky Odvárkové a Milady Homolkové, neboť z nich nikterak nevyplývá, že by se měl stěžovatel sexuálně uspokojovat na dětech. Pokud obecné soudy postavily svá rozhodnutí na výpovědích obou poškozených s tím, že jejich věrohodnost byla prokázána psychologickými znaleckými posudky, stěžovatel důrazně upozornil, že k závěrům takových posudků je třeba přistupovat s velkou rezervou, neboť znalci se vyjadřují k obecné charakteristice posuzovaných osob, ale nevyjadřují se k pravdivosti jejich určitých konkrétních tvrzení. Stěžovatel upozornil, že poškozená Hana v roce 2006 v jiné věci o žádných sexuálních aktivitách otce vůči ní nehovořila a na přímý dotaz na pohlavní zneužívání reagovala negativně. Za nepochopitelné stěžovatel označil vyjádření znalkyně PhDr. Jany Procházkové, která považovala za věrohodnou jak verzi poškozené, že zneužívaná nebyla, tak i verzi, že zneužívaná byla. Pokud poškozená Hana má být věrohodná v obou situacích, a přitom tvrdí pokaždé něco diametrálně odlišného, nemohou být skutkové závěry soudu kategoricky v neprospěch stěžovatele, přinejmenším měl soud postupovat podle zásady in dubio pro reo. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel označil důkazy, o které byl opřen závěr o jeho vině, za chatrné, ne-li pochybné, a vytkl obecným soudům, že se s jeho argumenty proti nim vznesenými v obhajobě zabývaly jednostranně a povrchně. Současně s vyžádáním spisu Ústavní soud umožnil Krajskému soudu v Hradci Králové, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Předseda senátu 4 T Krajského soudu v Hradci Králové ve sdělení ze dne 4. 12. 2013 zcela odkázal na procesní spis a argumentaci uváděnou v meritorních rozhodnutích zúčastněných soudů s tím, že nehodlá nad jejich rámec nic dalšího dodávat. Vzhledem k obsahu tohoto sdělení nebylo toto vyjádření komunikováno stěžovateli k případné replice. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud úvodem připomíná, že ústavní garanci v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle které se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Obdobně čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (v jeho trestní větvi) zaručuje každému, o jehož trestním obvinění se rozhoduje, právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který projedná jeho věc spravedlivě, veřejně, přiměřeně rychle, za respektování principu rovnosti účastníků řízení, který je v trestním procesu chápán relativně a postavení obviněného jako slabší strany je kompenzováno dodatečnými zárukami či do jisté míry překrýváno specifickými garancemi (čl. 6 odst. 3 Úmluvy), z nichž stěžejním je kontradiktorní charakter trestního procesu. V oblasti dokazování hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 Úmluvy, neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Evropský soud pro lidská práva ponechává na národních soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, řízení jako celek však musí být spravedlivé. Ústavní soud proto ve své rozhodovací praxi již dříve stanovil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, a to zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Vzhledem k obecné dostupnosti jeho judikátů (publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz) pouze připomíná, že jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů. V projednávané věci Ústavní soud žádné takové pochybení neshledal. Z obsahu soudního spisu, především z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmý rozsah dokazování, způsob a výsledek hodnocení důkazů, konstatování zjištěného skutkového stavu, vyvozené právní závěry a též reakce soudu na obhajobu stěžovatele; v průběhu řízení nebylo stěžovateli bráněno v uplatnění jeho procesních práv, stěžovatel se osobně účastnil hlavního líčení před Krajským soudem v Hradci Králové a veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze, byl mu dán prostor ke vznesení námitek proti obžalobě, kladení dotazů svědkům, vznesení návrhů na provedení důkazů k podpoře svých tvrzení či čerpání opravných prostředků. K projevenému nesouhlasu stěžovatele s výsledkem hodnotící a rozhodovací činnosti obecných soudů, Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Hradci Králové postupoval při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu protiprávní činnosti stěžovatele adekvátním (zákonným) způsobem, tj. v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 a § 125 tr. řádu. Krajský soud vzal v úvahu, že stěžovatel trestnou činnost popřel, jeho obhajobě však neuvěřil a závěr o jeho vině opřel o dva přímé důkazy - výpovědi obou poškozených, jejichž věrohodnost nechal prověřit