II.ÚS 1687/18

Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a)], se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí, Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") usnesením ze dne 19. 10. 2016 č. j. 16 C 36/2016-29 zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby (před zahájením jednání) řízení vedené mezi žalobkyní Michaelou Shahar a stěžovatelem o určení, že označený pozemek byl ve vlastnictví matky žalobkyně ke dni jejího úmrtí. Náhradu nákladů řízení přiznal stěžovateli, neboť žalobkyně z důvodu svého zpětvzetí žaloby zavinila zastavení řízení. Při určení náhrady nákladů řízení vycházel z fixní výše tarifní hodnoty věci podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 28. 2. 2017 č. j. 5 Co 2239/2016-38 nákladový výrok prvoinstančního rozhodnutí změnil tak, že uložil žalobkyni zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 76 956 Kč. Dospěl k závěru, že nalézací soud pochybil, když nevyčkal na stěžovatelem avizované předložení znaleckého posudku o hodnotě pozemku, který tvořil předmět řízení, a stanovil výši náhrady nákladů řízení dle znaleckého posudku předloženého stěžovatelem v odvolacím řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením shledal důvodným a citované usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se potvrzuje původní nákladový výrok nalézacího soudu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, lze-li hodnotu nemovité věci vyjádřit v penězích, je třeba vycházet z hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčené nemovitosti. Chybí-li však spolehlivý údaj o ceně nemovitosti, je vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a je třeba aplikovat ustanovení speciální § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Tento právní závěr aproboval i Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 269/16 ze dne 17. 10. 2017. V posuzovaném případě nalézací soud dle Nejvyššího soudu nepochybil, když vycházel z fixní tarifní hodnoty věci dle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Pouhé vyjádření stěžovatele, že v jím určeném termínu předloží soudu "podklad" pro výpočet náhrady nákladů řízení, nepředstavovalo v daný procesní okamžik právně relevantní skutečnost, která by měla vést k protahování řízení. Zpětvzetí žaloby vede k rychlému procesnímu ukončení věci; zjišťování ceny nemovitosti by vyžadovalo vypracování znaleckého posudku, předložení posudku k vyjádření protistraně, nařízení jednání za účelem výslechu znalce a případné odročení jednání z důvodu potřeby doplnění znaleckého posudku. Nejvyšší soud proto neshledal postup vedoucí k zjištění skutečné ceny nemovitosti přiměřeným nastalé procesní situaci. Stěžovatel nadto ani předložení znaleckého posudku nalézacímu soudu neavizoval, pouze obecně konstatoval předložení blíže nespecifikovaného podkladu rozhodnutí.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se obecné soudy ve svém rozhodování dopustily svévole a přepjatého formalismu při výkladu norem týkajících se určení tarifní hodnoty a posouzení otázky, zda je možné určit cenu nemovitosti jen s nepoměrnými obtížemi. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení je dle stěžovatele třeba primárně vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je nezbytné postupovat dle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Podle judikatury Nejvyššího soudu k takové situaci dochází v případech, kdy z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu a neúčelné náklady spojené s odborným posouzením (viz např. usnesení sp. zn. 29 Cdo 3141/2011 ze dne 11. 7. 2013 nebo sp. zn. 30 Cdo 1021/2015 ze dne 24. 6. 2015). Obdobně se k problematice vyjádřil Ústavní soud v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2668/15 ze dne 19. 12. 2017 a sp. zn. I. ÚS 269/16 ze dne 17. 10. 2017, jakož i v řadě usnesení. Pojem "nepoměrné" obtíže předpokládá proporcionální poměřování mezi úsilím vynaloženým na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, které takové zjištění pro průběh sporu má.

V posuzované věci byly dle stěžovatele dány podmínky pro určení skutečné hodnoty věci. Stěžovatel ihned po oznámení zpětvzetí žaloby nalézacímu soudu sdělil, že má být žalobkyni uložena náhrada nákladů řízení a že podklady pro určení skutečné ceny nemovitosti doloží ve lhůtě sedmi dnů. Nalézací soud však na avizované doplnění podkladů v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování nepočkal, řízení zastavil a náklady řízení určil dle fixní tarifní hodnoty. Jeho závěry o hodnotě nemovitosti a vyplývajícího výpočtu náhrady nákladů řízení byly zcela neodůvodněné. Stěžovatel je toho názoru, že obstarání podkladů by nebylo spojeno s přílišnými náklady, rozdíl ve skutečné ceně nemovitosti a tarifní hodnotě je naopak významný. Vysoká hodnota nemovitosti odrážela velký význam sporu pro stěžovatele a promítla se i do náročnosti poskytovaných právních služeb a odpovědnosti advokáta. Závěrem stěžovatel poukazuje na negativní precedenční následky napadeného rozhodnutí do budoucna.

Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí jsou účastníkům známy, Ústavní soud proto pokládá podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Problematikou přiznávání náhrady nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2313/11 ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014 či sp. zn. III. ÚS 900/16 ze dne 7. 6. 2016).

Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Při posouzení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu tzv. podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takový deficit však napadené rozhodnutí nevykazuje.

Jádrem ústavní stížnosti tvoří přesvědčení stěžovatele, že při určení výše náhrady nákladů neměl být použit postup dle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, nýbrž měl být aplikován § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Ústavní soud se ve své judikatuře s nyní posuzovanou problematikou již několikrát zabýval a dovodil, že § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu je ustanovením speciálním k § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, přičemž jeho text počítá s aplikací ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (jež vytrženo z kontextu stále hovoří pouze o neocenitelné věci, resp. neocenitelném plnění) i ve vztahu k věcem ocenitelným - např. ve vztahu k nemovitostem, které jsou v tomto ustanovení explicitně zmíněny. Postup, kdy obecné soudy upustí od zjištění hodnoty předmětu řízení z důvodu nepoměrných obtíží s tím spojených, je zásadně přípustný (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 83/14, II. ÚS 2084/14, II. ÚS 2639/14, III. ÚS 2383/15, III. ÚS 2563/15 a III. ÚS 3815/16 a naposledy též nález sp. zn. I. ÚS 269/16 ze dne 17. 10. 2017).

V návaznosti na citovanou judikaturu Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017 vyslovil (aniž by jakkoli rozporoval obecnou přijatelnost postupu dle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu), že "pojem ‚nepoměrné' obtíže implicitně předpokládá proporcionální poměřování mezi úsilím vynaloženým na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má". Obecné soudy pochopitelně nemají být zatěžovány zbytečnými spory o výši nákladů řízení, existují však případy, kdy význam zjištění skutečné ceny nemovitosti převáží nad úsilím vynaloženým na zjištění této hodnoty. V případě posuzovaném Ústavním soudem v citovaném nálezu byla náhrada nákladů řízení přiznána úspěšnému účastníkovi po provedeném kompletním řízení ve věci samé; úspěšný účastník řízení již před vynesením prvního rozsudku ve věci uplatnil nárok na náhradu nákladů řízení a doložil za tím účelem odhad ceny nemovitosti vypracovaný realitní kanceláří; druhá strana sporu předložený odhad ceny nerozporovala; a rozdíl mezi reálně přiznanými náklady a požadovanou částkou činil 958 310 Kč.

V posuzované věci je však situace zcela odlišná. V řízení došlo k ukončení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby před zahájením prvního jednání ve věci, tedy v situaci, kdy soud řízení zastaví, aniž by dokonce musel být dán souhlas žalované strany. Postup navrhovaný stěžovatelem by nutně vedl k faktickému provedení standardního řízení za účelem určení výše nákladů řízení v situaci, kdy došlo k jednoznačnému procesnímu ukončení řízení. Takovéto vedení sporu (vyžadující po všech subjektech nepoměrně větší úsilí než samotné řízení ve věci samé) pouze z důvodu určení výše náhrady nákladů řízení (ve vztahu k pouhým dvěma úkonům právní služby) by zjevně odporovalo zásadě efektivity řízení.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.