II.ÚS 1712/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1712/16 ze dne 21. 6. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky CZT a. s., se sídlem Čáslav, Lísková 1513, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, č. j. 30 Cdo 3591/2015-113, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 1 odst. 1 a v článku 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"), a v článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, které nevyhověly její žalobě na náhradu škody vzniklé ztrátou hodnoty peněz zadržovaných státem na základě nezákonného rozhodnutí po dobu téměř pěti let, a která nebyla dostatečně nahrazena zaplacením zákonného úroku z přeplatku na dani podle § 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném do 31. 12. 2010 (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."). Stěžovatelka je přesvědčena, že úrok z přeplatku, který jí byl ze strany Celního ředitelství Praha přiznán, je zcela neadekvátní v poměru k tomu, jak částku ve výši 1 900 000 Kč mohla při své činnosti skutečně použít např. na investice, obchody, nebo je uložit na některý výhodně úročený bankovní účet či poskytnout jinému subjektu jako úvěr. Stěžovatelka upozorňuje, že s účinností od 1. 1. 2007 došlo zákonem č. 230/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, ke zvýšení úroku z přeplatku zaviněného správcem daně, věc stěžovatelky se však řídí dříve platnou právní úpravou. Stěžovatelka není srozuměna se závěry soudů, že aby byla dána možnost uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím správce daně a Celního ředitelství Praha, musela by prokázat, jak vysokou škodu jí nezákonné jednání orgánů státní moci způsobilo. K tomu stěžovatelka namítá, že takovou skutečnost neměla jak prokázat, neboť nemohla plánovat žádný podnikatelský či investiční záměr, když věděla, že danou částku bude muset zaplatit orgánům státní moci, a nemůže tedy zpětně doložit, jaký zisk by jí tato částka vynesla. Stěžovatelka zdůrazňuje, že právě otázkou, zda to, co po ní soudy požadují (tj. přesně vyčíslit, tvrdit a prokázat konkrétní ušlý zisk), je vůbec objektivně splnitelné, se soudy řádně nezabývaly, ačkoliv tuto námitku opakovaně před soudy vznášela. Uvedená skutečnost přitom odlišuje věc stěžovatelky od věci řešené usnesením ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 1400/15), ve kterém Ústavní soud aproboval právní názor dovolacího soudu o tom, že na náhradu škody nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace. Stěžovatelka takový postup obecných soudů považuje za rozporný s judikaturou Ústavního soudu a je přesvědčena, že pokud výši škody není možno objektivně prokázat, je třeba ji stanovit ve smyslu nálezu sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215) použitím uvážení na základě spravedlnosti. V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že ve své žalobě navrhla tři alternativní způsoby, jak cenu peněz určit. Závěrem stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že pro vratitelný přeplatek u daní, jejichž původní den splatnosti nastal po 31. 12. 2006, se uplatní § 64 odst. zákon č. 337/1992 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2007; těmto daňovým subjektům je tedy poskytnut úrok ze zaviněného přeplatku, jenž v drtivé většině případů výši škody způsobené správcem daně dostatečně pokrývá. 3. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl rozsudkem ze dne 8. 10. 2014, č. j. 25 C 36/2013-48, žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalované České republice - Ministerstvu financí (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 1 028 268, 26 Kč z titulu náhrady škody, která jí vznikla ztrátou hodnoty peněz zadržovaných státem na základě nezákonného rozhodnutí. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č. j. 35 Co 56/2015-84, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu nedošlo. 5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. 6. Soud prvního stupně dovodil, že stěžovatelce vzniklá újma jí byla plně nahrazena vrácením stejné finanční sumy, která jí byla zadržena, a úrokem přiznaným podle § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. ve výši 169 474,80 Kč. Soud dále uvedl, že nezákonné zadržování vysoké finanční částky správcem daně po dobu několika let může vést ke vzniku skutečné škody, například v podobě úroků, jež byly vynaloženy na opatření chybějící sumy finančních prostředků půjčkou či úvěrem nebo v podobě ušlého zisku z neuskutečněného podnikatelského záměru. Takové skutečnosti však stěžovatelka dle soudu ani netvrdila, ani neprokazovala. Také odvolací soud vyšel z toho, že žaloba byla založena pouze na obecných tvrzeních stěžovatelky, že jí vznikla škoda ztrátou ceny peněz vyčíslenou abstraktním výpočtem ušlého zisku bez uvedení jakýchkoli tvrzení o zisku, kterého by stěžovatelka dosáhla nebýt nezákonného rozhodnutí. Za takové situace odvolací soud odmítl opodstatněnost uplatněného nároku odůvodněnou odkazem na použití zásady spravedlnosti. 7. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí s odkazem na svou judikaturu stěžovatelce vyložil, že se otázkou ztráty hodnoty financí zadržených na základě nezákonného rozhodnutí v důsledku inflace, a s tím spojenou povinností státu takovou škodu nahradit, již v minulosti zabýval a dospěl k názoru, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které plní úlohu všeobecného ekvivalentu, přičemž tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí. V napadeném usnesení tak dovolací soud setrval na svém názoru, že vznik škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou