Ústavní soud II.ÚS 1714/25

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku; tvrdí, že Krajský soud v Hradci Králové ("odvolací soud") porušil její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jednak potvrdil výroky I. a IV. rozsudku Okresního soudu v Trutnově (č. j. 30 C 185/2021-551 ze dne 29. 10. 2024), dále výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 6 681,10 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka tvrdí, že civilní soudy svévolně vyložily jednoduché právo v oblasti restituční problematiky a náhrady nákladů řízení, jelikož nerespektovaly specifika uspokojování restitučního nároku oprávněných osob v řízeních o nahrazení projevu vůle ve spojení s obecnými zásadami náhrady nákladů účastníků v civilních řízeních.

Dříve než se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, zkoumal, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Stěžovatelka má za to, že její základní práva byla porušena mimo jiné výroky soudních rozhodnutí, které se týkají náhrady nákladů řízení; zároveň v návrhu uvádí, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala souběžně dovolání. Uvedenou informaci Ústavní soud ověřil z veřejně dostupných informací (ze stránky https://infosoud.justice.cz/).

Odůvodňuje-li stěžovatelka podání ústavní stížnosti již v nynější fázi případu tím, že výroky o náhradě nákladů řízení nemohou být podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu bez dalšího předmětem dovolacího řízení, nelze s ní souhlasit. Nejvyšší soud může napadené rozhodnutí zrušit i ve výroku o nákladech řízení, případně o nákladech řízení nově rozhodnout (§ 243e odst. 2 ve spojení s § 243d odst. 2 občanského soudního řádu). Dovolání je proto v případě stěžovatelky procesní prostředek, který jí zákon poskytuje k ochraně jejích práv i ve vztahu k "nákladovým" výrokům (srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Není podstatné, že dovolání toliko proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení by takovýmto procesním prostředkem nebylo, neboť by nebylo přípustné (viz kupříkladu usnesení sp. zn. III. ÚS 2593/24 ze dne 16. 10. 2024).

Probíhá-li v dané věci stále dovolací řízení, je zásadně vyloučeno, aby Ústavní soud ústavní stížnost projednal, neboť by tím nepřípustně a v rozporu s principem právní jistoty i zásadou subsidiarity ústavní stížnosti zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2474/24 ze dne 10. 12. 2024). V případě souběžně podané ústavní stížnosti proti "nákladovým" výrokům a dovolání "do merita" Ústavní soud nemůže samostatně hodnotit ani otázku přípustnosti dovolání ani jeho včasnosti a bezvadnosti; je zde odkázán na výsledek dovolacího řízení.

Je třeba zdůraznit, že Ústavní soud stěžovatelce "nezavírá dveře" k budoucímu ústavnímu přezkumu. Stěžovatelka se může obrátit na Ústavní soud poté, co civilní soudy ve věci rozhodnou s konečnou platností.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je v nynější fázi řízení nepřípustná (předčasná); soudce zpravodaj proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.