II.ÚS 1717/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1717/14 ze dne 28. 2. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jana Řeřichy, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, sídlem Glinkova 1659/14, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014 č. j. 30 Cdo 4432/2011-124, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2011 č. j. 19 Co 179/2011-98 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. listopadu 2010 č. j. 20 EXE 546/2010-55a, ve znění opravného usnesení ze dne 26. ledna 2011 č. j. 20 EXE 546/2010-74, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MEVA Schalungs-Systeme GmbH, sídlem Industriestrasse 5, Haiterbach, Spolková republika Německo, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. 2. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel dne 30. 11. 1993 podepsal ručitelské prohlášení v německém jazyce, jímž se (jako fyzická osoba) zavázal uspokojit pohledávky vyplývající ze vzájemných obchodních závazkových vztahů mezi společností Resvo Praha spol. s r.o. (jíž byl jediným jednatelem i společníkem) na straně jedné a vedlejší účastnicí na straně druhé, a to až do výše 1 660 000 německých marek. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že ručitelské prohlášení podepsal jen s tou podmínkou, v prohlášení výslovně uvedenou, že z ručení budou vyloučeny tam specifikované nemovitosti, spadající do bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatele a jeho manželky. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rubrikovaným usnesením (poté co mu věc byla odvolacím soudem vrácena k dalšímu řízení) podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "Nařízení Brusel I"), prohlásil za vykonatelný rozsudek Vrchního zemského soudu ve Stuttgartu ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. 5 U 165/08, kterým byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek Zemského soudu v Tübingenu, dle něhož měl stěžovatel z titulu ručení zaplatit vedlejší účastnici částku 500 000 EUR s příslušenstvím. Současně obvodní soud nařídil exekuci na stěžovatelův majetek. 4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze shora uvedeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil a následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením (v části směřující proti usnesení odvolacího soudu) jako nepřípustné (a v části směřující proti rozhodnutí obvodního soudu Nejvyšší soud řízení o dovolání zastavil). II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nikterak neodůvodnily klíčový právní závěr, že rozhodným právem pro předmětné ručitelské prohlášení je právo německé. 6. Nadto stěžovatel namítá, že v rozporu s obsahem ručitelského prohlášení se předmětem výkonu rozhodnutí stal nemovitý majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví stěžovatele a jeho manželky. Postup, jímž se vedlejší účastnice domáhá uplatnění své pohledávky na základě ručitelského prohlášení, je proto dle stěžovatele výkonem práva, který je v hrubém rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu ustanovení § 265 obchodního zákoníku, a takové jednání je tedy zákonem zakázáno a nemůže požívat právní ochrany soudů České republiky, jak se v daném případě stalo. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že v předchozím řízení očekával, že pokud by nastala situace, že vedlejší účastnice bude postupovat v rozporu s obsahem ručitelského prohlášení, jejž akceptovala, bude stěžovateli poskytnuta soudní ochrana. Obecné soudy se však v projednávané věci obsahem ručitelského prohlášení vůbec nezabývaly, přestože stěžovatel upozorňoval na odlišnost charakteru takového úkonu (jednání) dle českého a německého práva (v případě německého práva jde o smluvní, tedy dvoustranný úkon). 7. Mimo výše uvedené stěžovatel namítá, že se v předmětném ručitelském prohlášení zavázal k úhradě i v budoucnu vzniklých dluhů (pohledávek vedlejší účastnice za jím ovládanou společností), což není dle právního řádu České republiky možné. Předmětem výkonu cizozemského soudního rozhodnutí je tak rozhodnutí vycházející z hmotněprávního základu, způsobujícího dle českého práva absolutní neplatnost daného právního jednání. Dle názoru stěžovatele tak v projednávané věci byl dán důvod pro neuznání (a nevykonání) cizozemského soudního rozhodnutí z důvodu výhrady veřejného pořádku, předvídané ustanovením § 36 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, přičemž na podporu předkládaného právního názoru stěžovatel odkázal na závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 1987 sp. zn. Cpjf 27/86. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vlastní posouzení věci 9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. 10. Podstatou projednávané věci je stěžovatelův nesouhlas se závěrem obecných soudů, že předmětný rozsudek německého soudu je v České republice vykonatelný. Stěžovatel se totiž domnívá, že obecné soudy měly vykonatelnost tohoto soudního rozhodnutí odepřít, jelikož měly uplatnit výhradu veřejného pořádku. 11. Stěžovatel tak v projednávané věci otevřel právní otázku, kterou nastínil již ve své předchozí ústavní stížnosti, odmítnuté Ústavním soudem usnesením ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 1217/14 jako zjevně neopodstatněnou. V tomto usnesení Ústavní soud mimo jiné zdůraznil, že jestliže nenastaly okolnosti vylučující uznání předmětných rozhodnutí německých soudů, předvídané ustanoveními čl. 33 a 34 Nařízení Brusel I, "nemohla být povinnost stěžovatele stanovená v rozhodnutí německých soudů a vyplývající z ručitelského prohlášení českými soudy jako exekuční titul neuznána. Současně platí, že podle čl. 36 Nařízení Brusel I cizí rozhodnutí nesmí být v uznávacím procesu v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé. Stěžovatelem uváděná výhrada rozporu cizozemského rozhodnutí s veřejným pořádkem České republiky (srov. § 36 zákona o mezinárodním právu soukromém, popř. i čl. 34 bod 1. Nařízení Brusel I), spočívající v tom, že podle domácího právního řádu by bylo ručitelské oprávnění absolutně neplatné, není rovněž relevantní. I pokud by bylo totiž aplikováno právo cizího státu, které určitý právní vztah (v daném případě ručitelský závazek) upravuje jinak než tuzemské právo, nepůsobí tato okolnost sama o sobě v poměrech České republiky účinky, které by ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém představovaly rozpor s veřejným pořádkem takového stupně, který by porušoval základní principy českého právního řádu". 12. Jelikož Ústavní soud v posuzované věci neshledal důvod se od citovaných závěrů odchýlit, je již z tohoto důvodu namístě označit ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. 13. Pouze pro úplnost je vhodné dodat, že obsah projednávané ústavní stížnosti představuje jakousi "paralelní polemiku"