II.ÚS 1740/20

Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").

Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i dalších stěžovatelem předložených dokumentů se podává, že předmětem ústavní stížnosti je námitka směřující proti postupu Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), která usnesením ze dne 29. 4. 2015 č. j. KRPA-456403-74/TČ-2014-001473 odložila věc podezření ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit stěžovatel. Podle stěžovatele měl policejní orgán správně trestní stíhání zastavit poté, co poškozená (manželka stěžovatele) vzala zpět dříve udělený souhlas s jeho trestním stíháním. Namísto toho policejní orgán ve věci nečinil žádné kroky a k odložení věci přistoupil až na základě usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 20. 4. 2015 č. j. 2 ZP 19/2015-10, kterým bylo usnesení policejního orgánu ze dne 5. 2. 2015 č. j. KRPA-456403-53/TČ-2014-001473 zrušeno a policejnímu orgánu uloženo ve věci znovu jednat a rozhodnout. Popsaným postupem policejního orgánu podle stěžovatele došlo k porušení jeho základních práv, když namísto vzniku překážky rei iudicatae [postup podle § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu, ve znění účinném v době rozhodování] bylo následně v trestním řízení shora označenými rozhodnutími pokračováno a stěžovatel byl odsouzen mj. i za jednání, pro které nemělo být trestní stíhání již vedeno.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 3 T 99/2017 uznal stěžovatele vinným ze zločinu týrání podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) a § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let za současného podmíněného odložení výkonu trestu na zkušební dobu pěti let. Soud přitom do popisu skutku, který stěžovatel spáchal, zahrnul i jednání odpovídající popisu skutku uvedeného v usnesení policejního orgánu ze dne 29. 4. 2015 č. j. KRPA-456403-74/TČ-2014-001473 (pozn.: odpovídající časové období, vulgární nadávky a násilnické jednání). Městský soud shora označeným rozsudkem zrušil výrok o trestu rozsudku soudu nižší instance a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou; upustil tedy od podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění zejména poukázal na skutečnost, že neexistuje rozhodnutí, kterým by bylo o skutku obviněného rozhodnuto způsobem, který by zakládal překážku rei iudicatae, když věc vedená policejním orgánem pod č. j. KRPA-456403-74/TČ-2014-001473 byla pravomocně ukončena rozhodnutím o odložení věci (srov. R 45/2008).

Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Předně je zapotřebí zdůraznit, že ústavní stížnost tak, jak je Ústavnímu soudu nyní předkládána, je primárně pokračováním polemiky stěžovatele s rozhodováním obecných soudů v tomto konkrétním řízení. Stěžovatel sám de facto uznává své procesní pochybení, když - ačkoliv zastoupen advokátem - nevyužil svého práva podat opravný prostředek (stížnost s dokladným účinkem) proti usnesení policejního orgánu ze dne 29. 4. 2015 o odložení věci. Nadto stěžovatel nečiní předmětem ústavní stížnosti napadená rozhodnutí obecných soudů z jiných důvodů, než že jde o důsledek namítaného vadného postupu orgánů činných v trestním řízení v jiném řízení. Takové rozhodnutí však nemůže být s ohledem na již zmiňované opomenutí stěžovatele předmětem přezkumu Ústavního soudu. Sluší se ovšem dodat, že obecné soudy se ve věci dopustili určitého pochybení. Z pohledu Ústavního soudu lze dospět k závěru, že na jednání stěžovatele blíže popsané v usnesení policejního orgánu ze dne 29. 4. 2015 č. j. KRPA-456403-74/TČ-2014-001473 je možné nahlížet jako na součást skutkové podstaty zločinu stěžovatelem, za který byl následně odsouzen. Toto jednání mělo být v rozhodnutí obecných soudů od ostatních lépe odlišeno, avšak v poměru k délce jeho protiprávního konání a závažnosti zločinu se fakticky jedná jen o jeho velmi nepatrnou část. Takové pochybení orgánů činných v trestním řízení nemůže dosáhnout ústavněprávní úrovně a Ústavní soud do napadených rozhodnutí obecných soudů není oprávněn zasahovat.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.