II.ÚS 1753/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1753/15 ze dne 23. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Tomáše Rýdla a 2) Jaromíry Rýdlové, obou zastoupených Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem Vašátkova 176, Čelákovice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 7. 2013, č. j. 42 C 248/2012-80, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2014, č. j. 95 Co 35/2013-116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2015, č. j. 32 Cdo 4626/2014-140, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále se stěžovatelé dovolávají též ochrany práva na bydlení. 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud zejména následující skutečnosti. 3. Pražské stavební bytové družstvo (v současnosti JUDr. Tomáš Pelikán, insolvenční správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, dále jen "žalovaný") uzavřelo se stěžovateli dne 24. 4. 1993 smlouvu o uzavření budoucí smlouvy a majetkovém převodu bytu z družstevního majetku podle ustanovení § 289 a násl. obchodního zákoníku, přičemž žalovaný se v jejím čl. I. zavázal k uzavření smlouvy o majetkovém převodu předmětné bytové jednotky do vlastnictví stěžovatelů do devadesáti dnů ode dne, kdy nabude právní moci kolaudační rozhodnutí příslušného objektu, a stěžovatelé se zavázali uhradit zálohu ve výši 531.100 Kč z předpokládané ceny bytu ve výši 590.128 Kč do patnácti dnů ode dne podpisu smlouvy. Dne 23. 3. 1994 byla k předmětnému bytu uzavřena mezi stěžovateli a žalovaným nájemní smlouva na dobu určitou do doby vkladu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí. Dále stěžovatelé žalovanému uhradili dne 23. 3. 1994 kupní cenu ve výši 590.128 Kč spolu s příslušnými poplatky, přičemž kolaudační rozhodnutí objektu určené v čl. 1. smlouvy o uzavření budoucí smlouvy a majetkovém převodu bytu z družstevního majetku nabylo právní moci dne 10. 3. 1994. Závazek žalovaného z této smlouvy byl dodatkem ze dne 29. 11. 1995 modifikován v čl. I dodatku tak, že převod předmětné bytové jednotky do vlastnictví podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), bude proveden ve lhůtě dvanácti měsíců ode dne, kdy bude mezi vlastníkem zastavěného pozemku (hlavní město Praha) a žalovaným upraven právní vztah způsobem, který vyžaduje uvedený zákon. V současné době je jako vlastník bytové jednotky v katastru nemovitostí zapsáno Pražské stavební bytové družstvo v konkursu. Z důvodu prohlášení konkursu na žalovaného a proto, že doposud nedošlo k převodu bytu do jejich vlastnictví (i přes zaplacení kupní smlouvy a splnění dalších podmínek uvedených ve smlouvě o smlouvě budoucí), podali stěžovatelé žalobu, kterou se domáhali, aby byl nahrazen projev vůle žalovaného uzavřít smlouvu o převodu dotčené bytové jednotky. 4. Nyní napadeným rozhodnutím však obvodní soud tuto žalobu zamítl, neboť nebylo prokázáno, že by stěžovatelé vyzvali žalovaného k uzavření smlouvy dle ustanovení § 290 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož byla zavázaná strana povinna uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla vyzvána osobou oprávněnou v souladu se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy. Závazek uzavřít budoucí smlouvu proto zanikl dle ustanovení § 292 odst. 3 obchodního zákoníku. Soud I. stupně dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že kolaudační rozhodnutí ohledně objektu, který byl uveden v článku I Smlouvy o uzavření budoucí smlouvy a majetkovém převodu z družstevního majetku, nabylo právní moci dne 10. 3. 1994, tak prekluzivní lhůta pro výzvu stěžovatelů (stanovená v dotčené smlouvě o smlouvě budoucí) vůči žalovanému uplynula dne 8. 6. 1994, kdy také zanikl závazek žalovaného k uzavření kupní smlouvy. Shora citovaný dodatek ke smlouvě pak soud hodnotil jako neurčitý, a tudíž absolutně neplatný. Přesto uvedl, že i v případě, že by tento dodatek byl posouzen jako platný, tak by rovněž došlo k prekluzi práva stěžovatelů ze smlouvy o smlouvě budoucí, a to dne 2. 1. 2002, neboť lhůta dvanácti měsíců k převodu bytu do vlastnictví stěžovatelů počala běžet 1. 1. 2001 s ohledem na ustanovení § 21 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů, které normovalo, že nedojde-li mezi vlastníkem jednotky a vlastníkem pozemku ke sjednání písemné smlouvy o úpravě práv k pozemku do 31. 12. 2000, vzniká 1. 1. 2001 ve prospěch vlastníka jednotky věcné břemeno k zastavěnému pozemku. V neposlední řadě obvodní soud odmítl, že by stěžovatelé vydrželi vlastnické právo v důsledku kvalifikované držby věci, neboť objektivně nemohli být v dobré víře. 5. K odvolání stěžovatelů městský soud nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a ztotožnil se též s jeho právní argumentací. Odmítl přitom tvrzení stěžovatelů, že soud I. stupně nerespektoval rozhodnutí Ústavního soudu ve věci legitimního očekávání nabytí majetku a že v řízení postupoval formalisticky. K tomu soud uvedl, že pro subjekty soukromoprávních vztahů je charakteristické jejich rovné hmotněprávní postavení, kdy si mohou v široké míře zásadně zvolit a realizovat tu variantu chování, která odpovídá jejich zájmům, potřebám a preferencím, s tím však, že autonomie vůle i postavení subjektů je ohraničeno normami veřejného práva, které je nezbytné dodržovat. Bylo by přitom v rozporu s těmito zásadami, aby očekávání, které stěžovatelé označili za legitimní, vedlo k oslabení ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem (navíc odvolací soud připomněl, že je garantována pouze ochrana majetku a nikoli očekávání jeho nabytí). Takto by byla narušována též právní jistota. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovanému nebyla poskytnuta právní ochrana na úkor stěžovatelů, neboť ti ani nemohli mít legitimní očekávání nabytí majetku, pokud veškeré lhůty v souvislosti s nabytím majetku nechali marně uplynout, přičemž jejich jednání nelze přičítat k tíži žalovaného. 6. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost, neboť stěžovatelé v dovolání neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Nadto Nejvyšší soud vytkl, že dovolání postrádá i vymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 citovaného zákona. 7. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelů zasáhla do jejich shora uvedených základních práv a svobod. 8. Stěžovatelé nejprve rozporují chybné posouzení inkriminované smlouvy o smlouvě budoucí, kterou dle jejich názoru nelze hodnotit jinak než tak, že nejde o typické smlouvy podle ustanovení § 50a občanského zákoníku (byť jde o smlouvy takto formálně označené), ale o smlouvy innominátní (nepojmenované) s prvky smlouvy kupní, případně tzv. pactum praeparstorium, tedy smlouvy přípravné, které podle stávajícího občanského zákoníku mohou být základem i pro vznik práv věcných. Proto nelze dotčenou věc posoudit jinak, než že stěžovatelé, coby kupující, byli od okamžiku předání nemovitosti do držby a zaplacení celé kupní ceny, se zřetelem ke všem okolnostem, v dobré víře o tom, že jim nemovitost patří a jsou tudíž oprávněnými držiteli (navíc i žalovaný s nimi jednal jako s vlastníky předmětné nemovitosti). V této souvislosti zdůrazňují, že důvody, pro které již v minulosti nedošlo k převodu vlastnického práva ve prospěch stěžovatelů coby kupujících, lze zjevně spatřovat na straně žalovaného. Připomínají také, že stovkám kupujících na základě obsahově totožných listin byly tyto nemovitosti skutečně bezúplatně převedeny a v pokračování (dokončení) všech převodů - developersky postavených bytů a garáží evidovaných v majetku žalovaného - zabránily okolnosti, které stojí zcela mimo dispoziční sféru vlivu stěžovatelů. Stěžovatelé se pak dovolávají legitimního očekávání nabytí vlastnického práva k zakoupené nemovitosti, kdy připomínají nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005, jímž dal Ústavní soud pokyn obecným soudům, aby chránily obligační práva osob, které se sice "formálně" nestaly vlastníky, avšak na základě budoucích kupních smluv "legitimně očekávají", že se vlastníky stanou, čímž byla potvrzena ústavní nadřazenost ochrany obligačního práva nad "formálně existujícím" právem vlastnickým. Dále stěžovatelé argumentují právními závěry obsaženými v nálezu zdejšího soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. 5. 2011 a připomín