II.ÚS 1867/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1867/14 ze dne 30. 5. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti RWE Supply & Trading CZ, a. s., sídlem Limuzská 3135/12, Praha 10 - Strašnice, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2014 č. j. 5 Afs 15/2012-102, proti II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2012 č. j. 62 Af 56/2011-647, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. září 2011 č. j. 5 Afs 52/2010-548, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2008 č. j. 5 Afs 9/2008-328 a proti výroku I. bod 1 rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 12. března 2007 č. j. R 98/2006/01-05326/2007/300, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jako účastníků řízení, a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem Kpt. Jaroše 1926/7, Brno - Černá Pole, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž dle jejího názoru došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Výše specifikovaným výrokem rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též jen "ÚOHS", "Úřad"; dále jen "rozkladové rozhodnutí") předseda ÚOHS změnil prvostupňové rozhodnutí Úřadu ze dne 10. 8. 2006 č. j. S 53/05-14253/06/610 (dále jen "prvoinstanční rozhodnutí"), tak, že stěžovatelka na újmu jiných soutěžitelů a spotřebitelů zneužila své dominantní postavení na velkoobchodním trhu dodávek zemního plynu určeného pro kategorii oprávněných zákazníků, a to tím, že ve vymezeném období neumožnila provozovatelům regionálních distribučních soustav (dále jen "PRDS") nenáležejícím do holdingu skupiny RWE (dále jen "nekonsolidovaní PRDS") uzavřít kupní smlouvy za takových podmínek upravujících strukturu ceny, revize a následné revize jednotkové ceny a zvláštní podmínky ohledně povinnosti projednat množství odběru plynu, které by nekonsolidovaným PRDS umožnily účinně konkurovat distributorům náležejícím do holdingu skupiny RWE (dále jen "konsolidovaní PRDS"), čímž porušila zákaz uvedený v § 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, v rozhodném znění, a zákaz uvedený v čl. 82 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen "Smlouva o založení ES"). 3. Na základě stěžovatelčiny žaloby Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 10. 2007 č. j. 62 Ca 8/2007-171 rozkladové rozhodnutí předsedy Úřadu zrušil, neboť dospěl k závěru, že došlo k porušení principu zákazu dvojího trestání, jelikož není možno aplikovat souběžně § 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb. a zákaz podle čl. 82 Smlouvy o založení ES. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal Úřad kasační stížnost, na jejímž základě Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 31. 10. 2008 rozsudek krajského soudu zrušil a vyslovil závazný právní názor, že zásada ne bis in idem nebrání souběžnému vyslovení viny za spáchání vnitrostátního a unijního deliktu zneužití dominantního postavení jediným jednáním, a že je tedy možný jednočinný souběh těchto správních deliktů. 5. Následně krajský soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2009 č. j. 62 Ca 78/2008-452 opětovně rozkladové rozhodnutí Úřadu zrušil, a to pro nepřezkoumatelnost, neboť došel k závěru, že vedlejší účastník v dané věci nedostatečně odůvodnil vymezení relevantního trhu. 6. Nejvyšší správní soud však rozsudek krajského soudu ze dne 23. 10. 2009 shora identifikovaným rozsudkem ze dne 6. 9. 2011 zrušil, neboť shledal vymezení relevantního trhu vedlejším účastníkem za správné. 7. Krajský soud poté ústavní stížností napadenými výroky stěžovatelčinu žalobu zamítl a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ústavní stížností nenapadeným I. výrokem krajský soud rozhodnutí předsedy Úřadu ve výrokové části I. bodech 2., 3. a 4. zrušil a v této části vrátil věc vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení. 8. Následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 28. 3. 2014 (dále jen "napadený rozsudek"). II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud nesprávně potvrdil výrok o její vině, přestože v napadeném rozsudku konstatoval, že v rozkladovém rozhodnutí je nesprávně vymezen rozsah její údajné protiprávní činnosti a že jsou v něm nesprávně vymezeny subjekty, jimž mělo být toto jednání na újmu, tedy aproboval naplnění skutku, ke kterému podle jeho zjištění vůbec nedošlo. V případě správního deliktu přitom musí být újma prokázána jako újma existující, musí jít o újmu v příčinné souvislosti s jednáním dominanta a je třeba konkretizovat, v čem taková újma spočívá, neboť právě konkretizovaná újma představuje jedno ze základních hledisek pro stanovení výše pokuty, jež má být za správní delikt uložena. Jestliže Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 192/05 (N 110/46 SbNU 11), stěžovatelka připomíná, že v tomto nálezu přijaté závěry byly vysloveny v souvislosti se zákonem č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, nikoliv se zákonem č. 143/2001 Sb., jenž byl účinný v rozhodné době, což Nejvyšší soud dle stěžovatelky patrně přehlédl. 10. V důsledku napadeného rozsudku Nejvyššího soudu proto dle mínění stěžovatelky v dalším řízení bude rozhodováno o výši pokuty uložené za jednání, kterým byla způsobena újma jak soutěžitelům, tak spotřebitelům, přestože spotřebitelům žádná taková konkrétní újma zjevně nevznikla. Jinými slovy, je-li dle § 54 odst. 6 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") závazný pouze výrok soudního rozhodnutí, vedlejší účastník nebude přihlížet k odůvodnění napadeného rozsudku, ze kterého je zřejmé, že žádná újma nevznikla, nýbrž pouze z výroku, ze kterého vyplývá, že jistá újma vzniknout musela. Navíc dle stěžovatelky hrozí, že bude muset čelit ze strany třetích osob (občanskoprávním) žalobám na náhradu škody, přičemž v těchto řízeních by se již újma neprokazovala, neboť soudy by byly vázány podle § 135 odst. 1 občanského soudního řádu rozkladovým rozhodnutím. 11. V případě újmy, jež měla dle Úřadu jiným soutěžitelům vzniknout v příčinné souvislosti s jejím jednáním, se vedlejší účastník dle názoru stěžovatelky omezil pouze na nepodložené úvahy a spekulace, vznik této újmy však neprokázal (dovozoval pouze vznik potenciální budoucí újmy), což nepřímo vyplývá i z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve kterém soud opakovaně uvádí, že o vzniku újmy nemá pochyb, tuto újmu však nikterak nekonkretizuje. 12. Podle stěžovatelky přitom nebylo v řízení prokázáno ani jí vytýkané protisoutěžní jednání. Sám Nejvyšší správní soud dle stěžovatelky uznal, že není pravdou, že by v období do 10. 8. 2006 oběma nekonsolidovaným PRDS neumožnila uzavřít smlouvu za takových podmínek, které by jim účinně umožnily účinně konkurovat konsolidovaným PRDS, když naopak bylo prokázáno, že již na podzim roku 2005 minimálně jednomu z nich uzavření takových smluv zjevně umožnila. Rozkladové rozhodnutí tedy stěžovatelce přičítá jednání, jejž se prokazatelně nedopustila. 13. Výše uvedená pochybení proto dle stěžovatelky povedou k tomu, že stěžovatelka bude potrestána za skutek, kterého se - jak konstatoval i Nejvyšší správní soud - nedopustila, což je v právním státě třeba považovat za nepřijatelné a nepřípustné. Podle názoru stěžovatelky přitom tento deficit nemůže zhojit poznámka Nejvyššího správního soudu, že vedlejší účastník bude v dalším řízení vázán právním názorem krajského soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), ovšem s přihlédnutím k právnímu názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v napadeném rozsudku, neboť taková premisa nekoresponduje s § 54 odst. 6 s. ř. s. 14. Stěžovatelka dále Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že odmítl vyčkat na rozhodnutí jeho rozšířeného senátu o otázce souběžné aplikace § 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb. a čl. 82 Smlouvy o založení ES. Pokud přitom Nejvyšší správní soud svůj postup zdůvodnil tím, že stěžovatelka námitku nesprávnosti takové souběžné aplikace nevznesla ve své kasační stížnosti, dle stěžovatelky přehlédl skutečnost, že tuto námitku vznášela již v předchozím řízení, a že