II.ÚS 1916/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1916/18 ze dne 29. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky BONVER WIN, a. s., se sídlem Cholevova 1530/1, Ostrava-Hrabůvka, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem, AK se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 33 Cdo 3230/2016-257, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2016 č. j. 57 Co 739/2015-217 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2015 č. j. 139 C 10/2013-171, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, a to pro jejich tvrzený rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Řízení před obecnými soudy bylo zahájeno k žalobě České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti stěžovatelce jako žalované na zaplacení částky 17 000 000 Kč s příslušenstvím; v průběhu řízení byla žaloba v části požadující zaplacení jistiny vzata zpět a řízení bylo co do této částky zastaveno; předmětem sporu pak zůstalo zaplacení příslušenství z původní jistiny. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2015 č. j. 139 C 10/2013-171 bylo stěžovatelce uloženo zaplatit sporné příslušenství z jistiny (úrok a úrok z prodlení) celkem ve výši 8 670 241,90 Kč s tím, že tento závazek stěžovatelky vůči žalobkyni zaniká v rozsahu finančního plnění stěžovatelky státu na účet Specializovaného finančního úřadu na základě exekučních příkazů ve výroku vymezených. Dále bylo stěžovatelce uloženo nahradit náklady řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 4. 2016 č. j. 57 Co 739/2015-217 potvrdil rozsudek okresního soudu a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyně. 3. Oba soudy zjistily a shledaly, že stěžovatelka byla dlužnicí obchodní společnosti PetroJet, s.r.o., ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 25. 10. 2008. Předmětná peněžitá pohledávka za stěžovatelkou pak byla zajištěna v trestním řízení a správou zajištěného majetku byla pověřena žalobkyně, která při podání žaloby proti stěžovatelce postupovala ve smyslu § 10 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů. V průběhu řízení před okresním soudem byla zahájena daňová exekuce vůči obchodní společnosti PetroJet, s.r.o., jako dlužnici, v níž stěžovatelka měla postavení poddlužnice a jako taková uhradila na účet Specializovaného finančního úřadu jistinu žalované pohledávky (v tomto rozsahu bylo poté řízení před okresním soudem zastaveno). Okresní soud i krajský soud v reakci na námitky stěžovatelky shledaly, že žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby. Okresní soud též doplnil, že v trestním řízení byl majetek zajištěn ve prospěch státu a žalobkyně je složkou státu. Stěžovatelka netvrdila, že by na příslušenství jistiny dosud cokoliv zaplatila. 4. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 33 Cdo 3230/2016-257 jako nepřípustné. K námitce stěžovatelky ohledně posouzení nezbytnosti předchozího souhlasu soudu s podáním žaloby Nejvyšší soud připomenul, že soudy dovodily legitimaci žalobkyně k podání žaloby s odkazem na rozhodnutí vrchního státního zastupitelství, pověření a přípis policejního orgánu i přípis soudu činného v trestním řízení; žalobkyně tedy disponovala oprávněním vymáhat předmětnou pohledávku soudně. Nejvyšší soud poukázal též na své usnesení sp. zn. 32 Cdo 2081/2016 ze dne 1. 11. 2016, vydané v obdobné věci týchž účastnic. Nakonec dodal, že pokud stěžovatelka vychází z jiného skutkového stavu než odvolací soud, nezpochybňuje jeho právní posouzení. K námitce týkající se posouzení účinků inhibitoria vyvolaného exekučními příkazy na pohledávku vymáhanou žalobkyní Nejvyšší soud konstatoval, že touto otázkou se odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval, a tak dovolací soud nemůže přezkoumávat závěry, které odvolací soud neučinil. A vytýkala-li stěžovatelka, že odvolací soud tuto otázku ve svém rozhodnutí nevypořádal, pak podle Nejvyššího soudu namítala vadu řízení, k níž lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, které však stěžovatelka nepodala. Navíc Nejvyšší soud podotkl, že odvolací soud neměl důvod vyjadřovat se k dotčené právní otázce, neboť stěžovatelka ve svém odvolání v tomto ohledu neuplatnila žádné námitky. 5. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu uvádí, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a práva na zákonného soudce, neboť nebyly splněny předpoklady pro odmítnutí jejího dovolání. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud zaprvé nesprávně vyhodnotil otázku právního posouzení jako otázku skutkovou, a to konkrétně otázku předchozího souhlasu soudu s nakládáním se zajištěnou věcí podle § 10 odst. 2 zákona č. 279/2003 Sb.; mimoto stěžovatelka též rozporuje právní názor a výklad Nejvyššího soudu týkající se této otázky předchozího souhlasu soudu a oprávnění žalobkyně vymáhat žalovanou pohledávku soudně. Zadruhé stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že se nesprávně odmítl zabývat otázkou účinků inhibitoria vyvolaných exekučními příkazy dle daňového řádu jen proto, že se jí nezabýval odvolací soud, přestože podle stěžovatelky se odvolací soud touto otázkou zabývat měl (z úřední povinnosti). Zatřetí stěžovatelka kritizuje také závěr Nejvyššího soudu, že nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není dovolacím důvodem. Ve vztahu k napadeným rozsudkům krajského soudu a okresního soudu potom stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces způsobené absencí řádného odůvodnění a nepřezkoumatelností těchto rozhodnutí. Kritizuje, že tyto soudy se vůbec nezabývaly otázkou zániku práva na uspokojení pohledávky a účinků inhibitoria podle daňového řádu, což byla podle stěžovatelky stěžejní právní otázka celého řízení. 6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 139 C 10/2013, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance. 9. Ústavní soud konstatuje, že obdobnou ústavní stížností stěžovatelky, podanou ve skutkově i právně obdobné věci, se již zabýval a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 102/17 ze dne 19. 6. 2018 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). V nyní posuzovaném případě přitom Ústavní soud nemá důvod odchýlit se od svého posouzení a závěrů uvedených v citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 102/17, na něž odkazuje (zejména na body 9 a násl. citovaného usnesení). 10. Ústavní soud dále uvádí, že z podané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka především nesouhlasí s věcným posouzením žaloby a zpochybňuje možnost žalobkyně vymáhat žalovanou pohledávku. V tomto ohledu Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr a pouhá polemika a nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů a jejich výkladem podústavního práva nezakládá protiústavnost jejich rozhodnutí a důvod ke kasaci těchto rozhodnutí Ústavním soudem. Ústavní soud též připomíná, že v souladu s jeho ustálenou judikaturou patří zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů