II.ÚS 1966/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1966/15 ze dne 4. 1. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti advokáta Mgr. Václava Voříška, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2015, č. j. 23 Co 148/2015-30, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým městský soud jako soud odvolací odmítl stěžovatelovo odvolání směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 1. 2015, č. j. 17 C 27/2014-20, ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. 3. 2015, č. j. 17 C 27/2014-26. 2. Stěžovatel se žalobou domáhal určení, že hodnocení jeho osoby vypracované obvodním státním zástupcem pro Prahu 1 JUDr. Jiřím Károu ze dne 19. 9. 2002, vedené pod sp. zn. Spr 367/2002, a náměstkyní Obvodního státního zástupce pro Prahu 1 JUDr. Zdeňkou Galkovou, je nepravdivé. Usnesením ze dne 19. 11. 2014 obvodní soud vyzval stěžovatele, aby přesným způsobem identifikoval a specifikoval, ohledně kterých rozhodnutí se domáhá určení jejich nepravdivosti, a aby označil důkazy, které by měly být v průběhu řízení provedeny. Stěžovatel na tuto výzvu nijak nereagoval, a proto soud I. stupně podle ustanovení § 43 odst. 2 občanského soudního řádu jeho podání odmítl a rozhodl o vrácení soudního poplatku a o nákladech řízení podle ustanovení § 146 odst. 3 občanského soudního řádu a contrario. 3. Následné odvolání stěžovatele podané proti tomuto rozhodnutí městský soud nyní napadeným usnesením neshledal důvodným a potvrdil je. Rovněž dle odvolacího soudu totiž nemělo původní podání žalobce ze dne 19. 2. 2014 náležitosti vyplývající z ustanovení § 42 a § 79 občanského soudního řádu, zejména neobsahovalo úplná skutková tvrzení a navržené důkazy, a navrhovaný petit nebyl zcela určitý a srozumitelný. Za této situace proto soud I. stupně postupoval správně, pokud stěžovatele poučil o vadách podání a uložil mu lhůtu k odstranění těchto vad. Jelikož po uplynutí této lhůty stěžovatel žalobu nedoplnil, takže tato nadále nebyla způsobilá věcného projednání a rozhodnutí, nezbývalo obvodnímu soudu než návrh žalobce odmítnout. Zároveň městský soud nepovažoval za relevantní doplnění poukaz stěžovatele (vyřčený v odvolání) na jeho nepříznivý zdravotní stav a trauma, které mu mělo být způsobeno znepřístupněním dotčeného hodnocení jeho osoby. 4. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na veřejné projednání věci zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny (dále se stěžovatel dovolává též čl. 2 odst. 2 Listiny). Stěžovatel zdůrazňuje, že má právní zájem na určení nepravdivosti napadených hodnocení jeho osoby, neboť poté, co by bylo soudně zjištěno, že jsou nepravdivá, nemělo by Nejvyšší státní zastupitelství důvod pro nepodání návrhu na jeho jmenování státním zástupcem. Současně má stěžovatel údajně v plánu požádat současného ministra spravedlnosti o přezkum nepodání návrhu na jeho jmenování státním zástupcem ze strany bývalé nejvyšší státní zástupkyně, neboť toto řízení prý bylo vedeno vadně, netransparentně, šikanózním způsobem a nepodání návrhu na jmenování nebylo řádně odůvodněno. Ve věci odmítnutí jeho návrhu (žaloby) ze strany obecných soudů pak oponuje, že v něm řádně označil nosné důkazy, byť uznává, že je k žalobě nepřipojil, neboť se vymazaly z datové schránky, do které mu byly zaslány, a tudíž je ani soudu předložit nemohl. Nesplnění povinnosti žalobce připojit k žalobě důkazy však údajně nemůže být důvodem pro zastavení řízení nebo pro odmítnutí návrhu, neboť nejde o nedostatek podmínky řízení ani o vadu návrhu, kdy tento nedostatek žaloby mohl být odstraněn v rámci přípravy jednání, mohl být vynucen pokutou nebo mohl být důvodem k separaci nákladů řízení. Zároveň stěžovatel soudí, že plně dostál své povinnosti vylíčit v návrhu dostatečně určitě, čeho se domáhá, přičemž opačný závěr soudů považuje za chybný (stejně tak vylíčil, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení). Stěžovatel konečně upozorňuje, že předmětná žaloba měla být vyhodnocena jako žaloba na ochranu osobnosti a takto měla být postoupena věcně a místně příslušnému soudu, což se nestalo, takže ji odmítl nepříslušný soudce. Chybné a nejasné bylo ostatně prý též poučení soudu ohledně odstranění vad, včetně toho, že jej vypracoval asistent soudce a nikoliv předseda senátu. 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Meritem nyní projednávané věci je naplnění zákonných podmínek pro aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 občanského soudního řádu. Z hlediska podstaty této právní normy musí Ústavní soud předně odkázat na svoji ustálenou judikaturu, podle níž má mít žaloba takové náležitosti, aby mohla být podkladem pro jednání ve věci samé, kdy není věcí soudu, aby žalobce poučoval například o hmotném právu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 355/97 ze dne 8. 3. 2000 (N 35/17 SbNU 245)]. Takto Ústavní soud zdůraznil, že především žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný. Je to nutné z toho důvodu, že soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti než jsou navrhovány. Pokud je žalobní petit nesprávný, tj. vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, převzetí takovéhoto petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí nebylo vykonatelné. Požadavek na to, aby žalobní petit byl přesný, určitý a srozumitelný, tak není pouze formálním požadavkem na splnění určitých procesních podmínek, nýbrž je zcela nezbytný pro výsledek řízení, tedy pro to, aby po převzetí žalobního petitu do výroku rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, aby tedy vůbec mohly nastat účinky žalobcem zamýšlené [nález sp. zn. I. ÚS 233/97 ze dne 1. 9. 1998 (N 93/12 SbNU 7)]. 8. Pokud podání účastníka řízení není bezvadné, musí soud postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 občanského soudního řádu. Podle obecně přijatého výkladu dotčené právní normy [z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 301/95 ze dne 12. 12. 1996 (N 139/6 SbNU 519)] činí předseda senátu výzvu k odstranění vad podání formou usnesení, které má splňovat určité formální i obsahové náležitosti. Toto usnesení musí zejména obsahovat údaj o tom, v čem je podání neúplné nebo nesprávné, dále poučení, jak je třeba doplnění nebo opravu podání provést, lhůtu k odstranění vad podání a konečně poučení o tom, že řízení bude zastaveno, jestliže podání nebude včas doplněno nebo opraveno. Dotčené ustanovení tak úzce souvisí s poučovací povinností soudu (viz ustanovení § 5 občanského soudního řádu) a také se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí. Soud je totiž povinen adresně, konkrétně a způsobem odpovídajícím právnímu vědomí účastníka signalizovat mu, že jeho podání trpí vadami, a kromě toho dát mu návod, jakým způsobem je má odstranit, chce-li, aby se jím soud zabýval s odpovídajícími pr