II.ÚS 1986/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1986/19 ze dne 30. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Růženy Paloučkové, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2019 č. j. 28 Co 4/2019-102, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 6. 2019, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a to z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky ve výši 11 394,80 Kč s příslušenstvím. Tato částka představuje poměrnou část nákladů spojených s údržbou a správou budovy č. X v katastrálním území S., obec P., za rok 2015, která je ve vlastnictví stěžovatelky. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 8. 2018 č. j. 6 C 405/2017-72 bylo žalobě vyhověno a vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo zaplatit stěžovatelce uvedenou částku s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Obvodní soud uvedl, že v řízení je nesporné, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí budovy, v jejímž čtvrtém nadzemním podlaží se nachází dva byty představující 18,94 % z celkové samostatně pronajímatelné plochy budovy, k nimž bylo zákonem zřízeno věcné břemeno, které přešlo na vedlejšího účastníka. Z provedených důkazů se dále zjistilo, že vedlejší účastník se smlouvou zavázal nést přiměřené náklady s opravou a údržbou společných částí, které budou vynaloženy na zachování budovy stěžovatelkou. Dále byly prokázány jednotlivé náklady, které stěžovatelka v daném období vynaložila na pojistné, správu budovy, revizi plynovodu a opravu vstupních dveří, a skutečnost, že vedlejší účastník odmítl uhradit podíl nákladů vyúčtovaných stěžovatelkou za správu a pojištění domu, přestože byl k tomu žalobkyní opakovaně vyzván, neboť má za to, že pojištění budovy a náklady na odměnu správce nespadají pod náklady nezbytné na údržbu a zachování budovy. Stěžovatelka předložila znalecký posudek vypracovaný Ing. Kubíkem, podle kterého jsou náklady na pojištění stavby i správu nemovitosti obvyklým odůvodněným nákladem na zachování věci (budovy) a její provozování. Obvodní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník je povinen nést přiměřeně náklady na zachování a opravy budovy, přičemž právní předpisy nespecifikují, co lze za takové náklady považovat, avšak dle soudu jsou to úměrně a účelně vynaložené náklady, které směřují k zachování věci a jejímu udržení v podobě, v jaké byla v době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno. Náklady na pojištění a správu budovy takovými náklady bezesporu jsou. Obvodní soud také uvedl, že postavení vedlejšího účastníka s ohledem na § 10 občanského zákoníku je obdobné postavení vlastníka jednotky v domě, neboť obsah jeho práv k předmětným bytům je široký, vystupuje vůči uživatelům jako pronajímatel, nájemci mu platí nájemné atd. Podle § 1180 občanského zákoníku je pak vlastník jednotky povinen přispívat na správu domu a pozemku ve výši odpovídající jeho podílu na společných částech domu. Pokud by vedlejší účastník vůbec nehradil náklady na správu a pojištění domu, zakládalo by to nepoměr mezi právy a povinnostmi stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Je tudíž spravedlivé, aby se vedlejší účastník na nákladech na správu a pojištění domu podílel. 3. K odvolání vedlejšího účastníka městský soud ve vyhovujícím výroku rozsudek obvodního soudu potvrdil ohledně částky 7 243 Kč s příslušenstvím, avšak ohledně částky 4 151 Kč s příslušenstvím představující podíl na nákladech na pojištění budovy rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl. Městský soud uvedl, že obvodní soud rozhodoval v obdobné věci v minulosti, přičemž v tomto řízení vystupoval jako žalovaný taktéž vedlejší účastník. Obvodní soud tak rozsudkem ze dne 14. 12. 2011 č. j. 8 C 3/2009-238 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 6. 6. 2012 č. j. 28 Co 142/2012-278 žalobu zamítl ohledně částky představující poměrnou část pojištění budovy, neboť pojištění soud nepovažoval za náklad na zachování věci a její opravu. U pojištění budovy jde o náklad na straně vlastníka věci, jeho ochranu před nahodilou událostí. Městský soud proto i v nyní posuzované věci zamítl žalobu stěžovatelky ohledně částky představující podíl na pojištění budovy vzhledem k legitimnímu očekávání účastníků řízení, že v obdobných věcech bude rozhodnuto soudem stejně. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že městský soud dospěl obecným konstatováním z předchozího rozhodnutí k závěru, že stěžovatelce nárok na náhradu nákladu spojeného s pojištěním budovy nesvědčí. Byl veden úvahou, že pojištění není nákladem na zachování věci a její opravu, protože jde o náklad na straně vlastníka věci, jeho ochranu před nahodilou událostí. Městský soud z právní povahy pojištění budovy vyvodil nesprávný navazující právní názor, kterým zasáhl do vlastnického práva stěžovatelky. Ze znaleckého posudku Ing. Kubíka plyne, že z ekonomického pohledu je náklad na pojištění budovy nákladem na zachování budovy. Výklad městského soudu považuje stěžovatelka za právně vadný, formalistický a neudržitelný. Náklad na zachování vlastnictví budovy nemůže být omezen či vyloučen tím, že je učiněn jako náklad pro případ toho, že nastane nahodilá událost, která by poškodila nebo zničila budovu. Pojištění není loterie či sázková hra a relevantní je pouze to, že je náklad učiněn v souvislosti se zachováním věci. Formalistickým výkladem městský soud dopustil stav diformity mezi ekonomickou realitou a výkladem právní normy, popřel realitu běžného lidského života a fungování společnosti. Výkladem městského soudu nadto získává vedlejší účastník výhodnější právní a ekonomické postavení než vlastníci bytových jednotek. Platební povinnosti vlastníků jednotek podle § 1180 a násl. občanského zákoníku jsou tak širší než platební povinnosti pouhých uživatelů. 5. Dále považuje stěžovatelka za porušení svých práv skutečnost, že městský soud své rozhodnutí založil na rozhodnutích z dřívějších řízení, která v odůvodnění napadeného rozsudku citoval, avšak tato byla před rozhodnutím městského soudu stěžovatelce utajena. Oproti tomu vedlejší účastník tato rozhodnutí znal, neboť byl účastníkem oněch dřívějších řízení. Tímto nebyla zachována rovnost zbraní účastníků řízení. Městský soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces a její právo vlastnit majetek tím, že zcela pominul korektiv obsažený v § 1284 občanského zákoníku. Stěžovatelce žádný užitek ve smyslu § 1284 občanského zákoníku z části budovy zatížené věcným břemenem zřízeného zákonem ve prospěch vedlejšího účastníka neplyne, když vedlejší účastník poskytuje toliko platby na zachování věci, které se nedají pod pojem "užitek" řadit. V takovém případě je pak vedlejší účastník povinen nést nejen náklady na zachování a opravy budovy podle § 1263 občanského zákoníku, ale i náklady jiného druhu spadající pod § 1284 občanského zákoníku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Vlastní posouzení 7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti. 8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravi