II.ÚS 2012/21

Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného usnesení zjistil, že podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 119/2019 ze dne 28. 4. 2021 podle § 151 odst. 3 a 6 trestního řádu a znovu rozhodl tak, že se ustanovenému zmocněnci poškozených přiznává odměna za zastupování poškozených v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 119/2019 ve výši 156 195 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 11 700 Kč, tedy celkem částka 167 895 Kč, když původní částka činila včetně náhrady hotových výdajů 222 600 Kč.

Snížení odměny odůvodnil městský soud tak, že soud prvního stupně pochybil v tom, že nevzal v potaz právní úpravu obsaženou v § 12 odst. 4 advokátního tarifu a nekrátil zmocněnci odměnu s ohledem na to, že u něj došlo ke kumulaci právního zastupování tří poškozených v jedné trestní věci, a nadto nesprávně sečetl celkovou výši odměny mu náležející za zastupování každého z poškozených. Výši odměny připadající na každého z nich totiž určil na částku 70 000 Kč, ačkoliv součet nekrácených odměn za třináct úkonů ve vztahu ke každému z nich činil pouze 65 000 Kč. Tuto částku přitom bylo na místě krátit ve smyslu § 12 odst. 4 advokátního tarifu o 20%, a to ve vztahu ke každému ze zastupovaných poškozených. Její výše po krácení tak měla činit 52 065 Kč. Zmocněnec v této trestní věci zastupoval tři poškozené nezletilé a odměna v této výši mu náležela za zastupování každého z nich, takže její celková výše měla činit 156 195 Kč. Paušální náhrada hotových výdajů pak činila 300 Kč za každý z uvedených úkonů. Zmocněnec tedy získal nárok na odměnu a paušální náhradu hotových výdajů za třináct úkonů právní služby v celkové výši 167 895 Kč.

Stěžovatel s výší odměny, jak ji vypočetl městský soud, nesouhlasí. Podle jeho názoru soud provedl nepřípustně extenzivní výklad § 12 odst. 4 advokátního tarifu a nesprávně spočítal 13 úkonů právní služby, přičemž v usnesení je uveden jejich výčet, jakož i doba trvání, avšak v tomto výčtu úkonů, kterých se stěžovatel účastnil, není uvedena účast stěžovatele na hlavním líčení konaného dne 4. 3. 2020 v čase 9:00-10:20 hodin.

Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].

Ústavní soud k otázce náhrady nákladů řízení ve své rozhodovací praxi přistupuje rezervovaně, neboť spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, proto postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, zejména zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, anebo zasažení i jiného základního práva (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo II. ÚS 2135/12). Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však městský soud v nyní posuzované věci nedopustil. Napadené rozhodnutí je odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti a Ústavní soud není v dané věci povolán k tomu, aby výši odměny stěžovatele sám přepočítával.

Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelovy argumenty měly ústavní rozměr, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.