II.ÚS 2048/15

Dne 9. 7. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a domáhá se zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů.

Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že se stěžovatel domáhal přezkumu blíže specifikovaných dodatečných platebních výměrů za zdaňovací období roku 2005 a 2006, vydaných Finančním úřadem v Boskovicích. Následně Finanční ředitelství v Brně stěžovateli sdělilo, že podnět k přezkumu dodatečných platebních výměrů je nedůvodný, jelikož již uplynula lhůta pro stanovení daně, což znemožňuje nařídit přezkoumání rozhodnutí. S výše uvedeným výkladem však stěžovatel nesouhlasil a podal k nadřízenému správnímu orgánu podnět na ochranu před nečinností. Protože stěžovateli nebylo sděleno, jaké kroky byly zahájeny pro zjednání nápravy nečinnosti, byl prý nucen následně využít žalobu proti nečinnosti podle ustanovení § 79 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s"). Oba správní soudy nicméně uzavřely, že žalobou podle citovaného ustanovení § 79 s. ř. s. se nelze úspěšně domáhat ochrany v případě jakékoliv pasivity správního orgánu, nýbrž pouze, je-li žalobce nositelem veřejného subjektivního práva na vydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení. Správní žaloba i kasační stížnost stěžovatele proto byly zamítnuty. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí a v ústavní stížnosti obsáhle argumentuje, proč je závěr Finančního ředitelství v Brně ohledně opožděnosti podnětu k přezkumu chybný, a dále tvrdí, že mělo-li by platit omezení dosahu žaloby podle ustanovení § 79 s. ř. s. jen na řízení, v nichž mělo být vydáno meritorní rozhodnutí nebo osvědčení, znamenalo by to, že tam, kde tento kvalifikovaný výstup není předvídán, by případná nečinnost správního orgánu byla nepostižitelná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

V nyní posuzované věci je nicméně zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatel zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.

K argumentaci stěžovatele lze jen uvést (nad rámec toho, co příhodně uvedly oba správní soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí), že s ohledem na stěžovatelem použitý procesní postup (tedy podání žaloby ve smyslu § 79 s. ř. s.) soudy musely vyřešit, zda stěžovatelem žádaná ochrana směřuje proti nečinnosti správního orgánu spočívající v nevydání rozhodnutí ve věci samé nebo v nevydání osvědčení. Zjistily však, že tomu tak není (ostatně ani stěžovatel netvrdí opak), neboť stěžovatel spatřoval nečinnost v absenci jiného úkonu správního orgánu. Stěžovatel tak nenaplnil podmínky dané přímo ustanovením § 79 s. ř. s., jelikož podle tohoto ustanovení se žalobou na nečinnost lze domáhat právě a jedině toho, aby "soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení". Z tohoto úhlu pohledu tedy Nejvyššímu správnímu soudu již nepříslušelo, jak správně uvedl, vyjadřovat se k otázce, zda v posuzovaném případě lhůta pro nařízení přezkoumání rozhodnutí již uplynula.

Nad tento rámec Ústavní soud konstatuje, že nesprávný je i stěžovatelův názor, že předestřený výklad ustanovení § 79 s. ř. s., provedený správními soudy v jeho věci, by vylučoval ze soudního přezkumu nečinnost ve všech typech řízení, v nichž se nevydává rozhodnutí ve věci nebo osvědčení. Zde postačuje odkázat na ustanovení § 82 s. ř. s., které se týká řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, a na závěry obsažené v usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 618/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), jakož i v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 7 Aps 3/2008. V případě nečinnosti správního orgánu nespočívajícího v nevydání rozhodnutí nebo v nevydání osvědčení je totiž třeba tuto nečinnost žalovat jako zásah podle ustanovení § 82 s. ř. s. Rovněž v tomto případě je však třeba uvést, že i tato tzv. zásahová žaloba chrání jednotlivce jen proti těm aktům či úkonům orgánů veřejné moci, které jsou způsobilé zasáhnout sféru jeho práv a povinností a které nejsou např. pouhými procesními úkony. Přitom platí (jak správně uvedl Nejvyšší správní soud), že přezkoumání rozhodnutí podle daňového řádu je dozorčím prostředkem a na jeho nařízení není právní nárok.

Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele.

Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.