II.ÚS 2064/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2064/12 ze dne 1. 4. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Mgr. et Mgr. Václava Sládka, zastoupeného Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012 č. j. 22 Cdo 1732/2010-380, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2010 č. j. 28 Co 622/2009-329 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 9. září 2009 č. j. 7 C 218/2007-283, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně jako účastníků řízení a České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Praha 3 - Žižkov, Husinecká 1024/11a, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále též "soud prvního stupně") ze dne 9. září 2009 č. j. 7 C 218/2007-283 byla zamítnuta žaloba Miloslava Sládka, otce stěžovatele, proti České republice - Ministerstvu zemědělství a Pozemkovému fondu České republiky (nyní Státní pozemkový úřad, srov. § 22 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů), kterou se domáhal jednak určení, že existuje a trvá jeho předkupní právo s věcnými účinky k blíže specifikovaným pozemkům v k. ú. Lochovice, jednak nahrazení projevu vůle žalovaných tak, aby s ním byla uzavřena kupní smlouva o prodeji části těchto pozemků, eventuálně aby byla žalovaným v tomto směru uložena povinnost učinit žalobci nabídku prodeje. Žaloba byla původně podána také Stanislavou Uhlířovou, která však v průběhu řízení (v červenci 2007) zemřela a jejím procesním nástupcem se stal její bratr Miloslav Sládek. K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2010 č. j. 28 Co 622/2009-329 (dále též "odvolací soud"). Oba soudy uznaly naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. 2. Předmětné pozemky byly součástí pozůstalosti po Antonii Fenclové, zemřelé v roce 1941. Z odevzdací listiny ze dne 29. ledna 1942 vyplývá, že je Okresní soud v Hořovicích s ohledem na dohodu mezi dědici odevzdal jejímu synovi Ing. Josefu Fenclovi s výhradou předkupního práva k nim pro jeho sestru Marii Karpíškovou a její právní nástupce. Ve vztahu k takto vymezenému okruhu osob bylo předkupní právo dne 12. května 1943 vloženo do pozemkové knihy. Po smrti Marie Karpíškové v září 1975 se jejími dědici stali ze zákona syn Miloslav Sládek a dcera Stanislava Uhlířová. 3. Odvolací soud, navázav na právní hodnocení soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že předkupní právo k předmětným pozemkům mohlo být podle § 1072 zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících, zřízeno i ve prospěch třetích osob, které však musely být vymezeny individuálně a dostatečně určitě, byť nikoliv nezbytně uvedením jejich jména. Tento požadavek však v případě osob označených jako "právní nástupci" splněn nebyl, neboť v době zřízení předkupního práva nebylo možné určit, komu přesně bude po smrti Marie Karpíškové toto právní postavení náležet. Nic na tom nemění ani skutečnost, že v době zřízení předkupního práva již oba její pozdější dědici žili. Pakliže by přitom měli Marie Karpíšková a Ing. Josef Fencl v úmyslu sjednat tímto způsobem předkupní právo pro "právní nástupce" pro případ úmrtí prvně jmenované, lze jejich ujednání považovat za jsoucí contra legem a proto podle § 879 obecného zákoníku občanského neplatné. Ustanovení § 1074 tohoto zákona totiž vylučovalo, aby předkupní právo bylo v případě smrti převedeno na dědice. Vzhledem k tomu, že nešlo o právo majetkové, ale o právo vázané k osobě, byla možnost jeho dědění vyloučena i podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni, kdy Marie Karpíšková zemřela. Tehdy platný občanský zákoník umožňoval dědit pouze majetková práva, přičemž neobsahoval žádný zvláštní institut, který by umožnil přechod či převod již existujícího předkupního práva na jinou osobu. Předkupní právo proto žalobci nikdy platně nevzniklo. 4. Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 29. února 2012 č. j. 22 Cdo 1732/2010-380 zamítl následně podané dovolání žalobce, na jehož místo z důvodu úmrtí (v červenci 2010) nastoupil jako jeho právní nástupce stěžovatel. Ve svém odůvodnění se ztotožnil s argumentací odvolacího soudu a soudu prvního stupně, podle nichž obecný zákoník občanský neumožňoval sjednat předkupní právo ve prospěch dědiců oprávněné osoby. Neplatnost příslušného ujednání současně znamenala, že záznam práva předkupního nemohl mít za následek vznik předkupního práva věcněprávní povahy (srov. § 37 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách). II. Argumentace stěžovatele 5. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. června 2012, se stěžovatel domáhal zrušení posledně uvedeného rozsudku, eventuálně zrušení všech výše uvedených tří rozsudků obecných soudů, z důvodu tvrzeného porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, jakož i povinnosti obecných soudů podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Jejich postupu vytýká zjevné a nepřijatelné vybočení z ústavně konformního postupu. 6. Stěžovatel zastává názor, že § 1074 obecného zákoníku občanského vylučoval toliko přechod předkupního práva na dědice, a nikoliv jeho přímé originární zřízení ve prospěch takových (nota bene již žijících a z hlediska tehdejší judikatury objektivně určitelných) osob. Ustanovení § 529 (ve spojení s § 731) obecného zákoníku občanského, které připouštělo rozšíření osobních služebností také na dědice, se v jeho věci mělo uplatnit analogicky. Obecné soudy proto nemohly dospět k závěru, že takovéto ujednání bylo v rozporu se zákonem, přičemž pokud odůvodnily jeho neplatnost tím, že se jednalo o postup in fraudem legis, jde o argumentaci zcela nedostatečnou, neboť obecný zákoník občanský nesankcionoval právní neplatností obcházení zákona. K tomu je třeba dodat, že předmětné předkupní právo nezaniklo ani dnem účinnosti občanského zákoníku z roku 1964, který sice institut předkupního práva (nebo alespoň institut věcných břemen) až do své novelizace zákonem č. 131/1982 Sb. neobsahoval, s ohledem na přechodné ustanovení § 498 však nepůsobil ani jeho zánik. Zamítnutím žaloby došlo ze strany obecných soudů k nerespektování dobré víry v existenci tohoto práva, která vychází z doposud nezměněného nebo nezrušeného rozhodnutí někdejšího knihovního soudu a rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami ve věci dědictví po Stanislavě Uhlířové. Nejvyšší soud se měl nakonec dopustit pochybení také tím, že ve svém odůvodnění odkázal na § 37 zákona č. 95/1871 ř. z., ačkoliv toto ustanovení neupravovalo vklad, nýbrž záznam práva v pozemkové knize. Jeho odkaz na rozsudek ze dne 30. dubna 1932 sp. zn. Rv I 75/31 (Váž. 11629), podle něhož nemá knihovní převod bez platného titulu jiný význam než odevzdání při movitých věcech, není případný z důvodu, že tehdy zcela absentoval právní titul pro provedení vkladu, což se v projednávané věci nestalo. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 218/2007 a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. 8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 19. června 2012, podepsaném předsedou příslušného senátu Jiřím Spáčilem, uvedl, že smlouva, na jejímž základě mělo vzniknout předmětné předkupní právo, byla v rozporu se zákonem stanoveným zákazem převodu tohoto práva na dědice. Z tohoto důvodu bylo zřízení tohoto práva neplatné, na čemž nemohlo nic změnit ani jeho vložení do pozemkové knihy. Tento závěr přitom není dotčen ani případnou nepřesností, že v odůvodnění rozsudku nemělo být argumentováno ustanovením zákona č. 95/1871 ř. z. týkajícím se záznamu, ale vkladu. Ústavní stížnost navrhl odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. 9. Krajský soud v Praze pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Okresní soud v Berouně se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ministerstvo zemědělství se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Pozemkový fond České republiky označil napadená rozhodnutí za věcně správná, přičemž ústavní stížnost navrhl jako nedůvodnou zamítnout. 10. Všechna uvedená vyjádření byla stěžovateli zaslána pro případ, že by na ně chtěl replikovat, čehož využil svými podáními ze dne 21. září 2012 a ze dne 27. února 2013. V nich setrval na své argumentaci obsažené již v ústavní stížnosti. Zároveň vyslovil nesouhlas s upuštěním od případného ústního jednání. Podáním ze dne 15. května 2013 stěžovatel doplnil svou ústavní stížnost o právní expertízu k problematice předk